Jednou Respekt, vždycky Respekt, řekl Klaus

Bylo to někdy na podzim 2002, v tom zvláštním čase, kdy Václav Klaus po potupné volební prohře s Vladimírem Špidlou počítal poslední týdny v čele ODS a o tom, že by snad někdy mohl být prezidentem, nikdo vzhledem k síle ODS v parlamentu moc vážně neuvažoval. Zdálo se, že jediné, co mu kyne, je kariéra řadového opozičního poslance důchodového věku.

A tak byly v sněmovně k vidění věci, ještě pár měsíců předtím zcela nemyslitelné. Poslanec Klaus postával docela sám v kuloárech a nikdo se ho na nic neptal. Tak jsem to zkusil já, parlamentní zpravodaj MF DNES. „Dobrý den, pane předsedo, já jsem Šídlo z …“

…„z Respektu, já vím.“

„Ale pane předsedo, vždyť přece dobře víte, že jsem v MF DNES,“ dovolil jsem si ho opravit. (To jsem si dovolil dost.)

A pak to řekl: „Hm, hm, jednou Respekt, vždycky Respekt.“

Byla to klasická Klausova finta, po níž má člověk ztratit rovnováhu, což se taky na chvíli stalo. Vykoktal jsem ze sebe nějakou otázku, tuším, že na něco spojeného s EU, on blahosklonně odpověděl a při rozloučení pravil: „A važte si toho, já s Respektem obvykle nemluvím.“

No. Jednou Respekt, vždycky Respekt. Jednou Respekt, vždycky Respekt. Když tak přemýšlím, kdo všechno tímhle časopisem prošel, neviděl bych to tak jednoznačně. A i u sebe mám velké pochybnosti o platnosti Klausovy moudrosti. Z Respektu jsem odešel před třinácti lety, na konci srpna 2001, dost času na emancipaci. Jenže přece jen, možná na tom něco bude. Nevadí mi to, naopak. Protože všechno, co opravdu potřebuji, jsem se naučil u Ivana Lampera. Nebo skoro. A ani to jinak být nemohlo.

Jak na mě tenkrát před 22 lety přišli, dodnes netuším, dělal jsem v revolverovém Českém deníku zpravodaje a upřímně za těch půl roku, co jsem v novinách pracoval, nevím o ničem, co by mohlo někoho v Respektu zaujmout.

Ale jednoho dne mi prostě zavolal tehdejší šéfredaktor Ivan Lamper. Neobešlo se to úplně bez komplikací, protože jsem zrovna tehdy odjel na cestu stopem po Evropě, takže jsem mu zpátky zavolal až o dva týdny později. Tuším, že řekl něco jako „tohle se mi moc často nestává“.

A pak to šlo rychle. 9. září 1992, měsíc před svými dvacátými narozeninami, jsem nastoupil jako tenkrát nejmladší reportér v historii Respektu. (Vím, že historické tabulky se pozdějí přepisovaly a kromě Lindy Kholové mě nejspíš přeskočil i jistý mladý Tabery.) Mým prvním šéfem – vedle Ivana, samozřejmě – byl sebevědomý mladý muž, který se jmenoval Vladimír Mlynář. V kanceláři v Bolzanově ulici mě usadili vedle Jardy Spurného – devět let jsem ho pak vídával častěji než kohokoliv jiného ve svém životě.

No a na začátku října mě málem vyhodili. Zachránil mě text o tom, jak v jedné základní škole v Praze 1 odmítli přijmout romské dítě. Psal jsem ho dlouho do noci, nervózně ho položil Ivanovi na stůl a šel si lehnout do místnosti „u televize“, kde jsme občas přespávali. Ráno jsem potkal Ivana. Nesl v ruce můj text, na papíře z perličkové tiskárny a překvapivě jsem v něm neviděl škrty a poznámky zeleným inkoustem, postrach všech tehdejších redaktorů Respektu. „Hele, to není tak špatnej text,“ pravil Ivan. Chvíli jsem na něj civěl, než mi došlo, že se mi právě dostalo největší pochvaly v mé nepříliš dlouhé kariéře. A že tady asi nějaký čas zůstanu.

Zůstal jsem devět let, během nichž jsem se s Respektem stěhoval z Bolzanovy ulice na Sokolskou, kde ani nešlo otevřít okno, aby se člověk neudusil, a pak do Křemencovy ulice, naproti pivovaru U Fleků. Pravidelně, každý pátek po uzávěrce a dlouhých telefonátech s Ivanem, usedlým mezitím na Vysočině, o druhé a třetí verzi článku, jsem si říkal, jestli tohle mám zapotřebí. Přešlo mě to vždycky v sobotu ráno, protože mi naštěstí asi došlo, že Respekt je pro mě v tom věku mezi dvacítkou a třicítkou tou nejlepší možností. Nebo mi to nejspíš došlo až mnohem později, ale teď jsem si tím docela jist.

V českých médiích se dějí pozoruhodné věci. Odcházel jsem kdysi před třinácti lety do MF DNES, kterou řídil Pavel Šafr. Těžko byste tenkrát hledali tak dva odlišné světy, což jsem taky při setkáních s redakcí Respektu pravidelně slýchával – a neznělo to z jejich strany úplně pochvalně. Po letech mám dojem, že právě poznání a pohled „z druhé strany“ mi pomohl ujasnit si, proč je Respekt jedinečný a potřebný, i když má u něj někdy člověk chuť po klausovsku zvedat obočí a nesouhlasně si podtrhávat.

Těžko se to vysvětluje. Nejspíš proto, že jednou Respekt, vždycky Respekt.

--

Jindřich Šídlo