Hanba brněnským radním

Brněnští zastupitelé by se měli hanbou propadnout do země a navěky v ní zmizet, jako se to druhdy stalo oné ženě v Pekařské ulici pod Špilberkem. Co předvádějí už několik let v kauze vily Tugendhat, nejcennější památky moderní architektury na našem území, to nemá v Česku obdoby. A to tu přitom jsme na nějaké to necitlivé nakládání s architekturou poměrně zvyklí.

V úterý radní rozhodli, že nemají nic proti tomu vrátit stavbu od architekta Ludwiga Miese van der Rohe potomkům židovské rodiny Tugendhatových, která do luxusní stavby na konci 20. let investovala až hříšné peníze. Hezké gesto, na to že ještě nedávno požadavek dědiců zamítali pomocí směšného tvrzení ministerstva kultury, že vila není uměleckým dílem, a proto se na ní nevztahuje Zákon o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem. Jenže jde právě jen o gesto, notabene hodně falešné. Radní totiž vilu nechtějí vrátit dědicům, ale bezúplatně ji převedou na stát, a ten ať už si se záležitostí poradí.

Brněnští úředníci si prostě chtějí mýt ruce. Ale ty jsou tak zasviněné, že z nich špínu jen tak něco nesmyje. Právě oni můžou za to, že vůbec došlo k nynějšímu vznesení restitučního požadavku. Dědicové totiž nikdy netoužili po vile, ale po tom, aby se zdevastovaná památka dočkala důstojné opravy. S tou podmínkou nechali město, aby ve vile zřídilo v 90. letech muzeum pro veřejnost. Brno s tím souhlasilo a opravit stavbu se veřejně zavázalo i před zahraničními úředníky, kteří ji před pěti lety zapsali na Seznam světového dědictví UNESCO. Opravu ale brněnští radní nikdy nedokázali ani připravit, natož spustit. Projekt brzdili a když už se loni na podzim konečně shodli na tom, která firma a za kolik by měla již neodkladnou rekonstrukci provést, odsouhlasili tak nesmyslně předraženou variantu, že na nátlak odborníků celou soutěž raději zrušili. „Dozrál čas, abychom se o vilu pomohli postarat,“ říká teď smutně českým médiím Ruth Tugendhatová, jedna z dcer rodičů, kteří z Brna prchali před nacisty pouhých osm let po postavení vily.

Ne že bych byl zrovna nadšeným stoupencem pražského magistrátu. Nicméně srovnání s tím, jak se postavil k rekonstrukci Müllerovy vily od Adolfa Loose, je nasnadě. Kdo si snad nevzpomíná: tahle památka byla postavena souběžně s vilou Tugendhat, i ona je unikátním architektonickým dílem a i ona během minulého režimu zásadně sešla. Po revoluci musela městská část Praha 6 řešit, co si s monumentem, z více než poloviny patřící jedné z Müllerových dědiček, ze zbytku městu, počne. A magistrát se rozhodl k velkolepému kroku: za 30 milionů koupil od dědičky její část vily a do opravy objektu na sklonku 90. let investoval dalších zhruba 50 milionů. Celou dobu přitom věc konzultoval s největšími odborníky, kteří už si pohlídali, aby se rekonstrukce Müllerovy vily stala sama uměleckým dílem. Proč to, proboha, nešlo také v Brně?