Pachatel není v Bělehradě

Pomáhal, ale nespáchal. Takový verdikt mezinárodního soudního dvora v Haagu padl v pondělí na adresu Bělehradu. Je důležitý, neboť tady nejde o klasické clintonovské „kouřil jsem, ale nešlukoval“, tedy o marihuanu, nýbrž o genocidu. Srebrenický masakr z léta 1995 byl genocidou spáchanou Srby na Bosňácích, ale srbský stát za ni přímou odpovědnost nenese. Tak zní závěr právníků.

Na mysl se vtírá dilema hned v několikerém ohledu. Genocida opravdu není jen hodnotící přívlastek, který lze použít na jakékoliv velké krveprolití podle potřeby, ale terminus technicus mezinárodního práva, který s sebou nese dosti jednoznačné důsledky.

„Tento soud není o pravdě, ale o stamiliardách válečných reparací,“ prohlásil hned po verdiktu srbský vicepremiér Miroljub Labus. Ať už měl na mysli jakoukoliv měnu, upozornil na jeden zásadní rozdíl. Mezinárodní tribunál pro zločiny v bývalé Jugoslávii soudil a soudí, respektive stíhá její politické i vojenské lídry, ale vůči státu jako takovému žádné pravomoci nemá. Naproti tomu Mezinárodní soudní dvůr by rozhodnutím o odpovědnosti Bělehradu za genocidu dal těžkou munici vládě v Sarajevu. Ta by pak mohla se vší vážností vyžadovat odškodnění po srbském Bělehradu coby nástupci jugoslávského Bělehradu.

Je tu i rozpor mezi puntičkářskou spravedlností a smyslem pro realitu. Vždyť sám Slobodan Milošević byl souzen v Haagu za rozpoutání válek na Balkáně. Jako právně nevinen z toho vyšel jen kvůli své předčasné smrti. Pokud byl tedy souzen nejvyšší představitel státu, je možné, aby onen stát se stejné spravedlnosti vymykal? Cit pro spravedlnost tu říká, že pro oběti tu nebyl žádný rozdíl, jestli je masakrovali vojáci či militanti podléhající státu, nebo pouze inspirovaní jeho nejvyšším představitelem. Ale soudci v Haagu vzali v úvahu realitu.

Srebrenica splňuje kritéria genocidy: plánovaný masakr jasně definované skupiny, spáchaný s cílem její likvidace. Z 37 tisíc obyvatel enklávy Srebrenica před válkou se 75 % hlásilo k bosňácké (muslimské) národnosti – v červenci 1995, kdy se tato „bezpečná zóna“ rozrostla o tisíce uprchlíků z jiných částí Bosny, bylo 23 tisíc jejích obyvatel vyhnáno (hlavně ženy a děti) a 8 tisíc postříleno (hlavně muži). Takže cílená likvidace skupiny i podle kalkulačky sedí.

Srebrenica je v tomto smyslu jen malý vzorek toho, co se dělo ve velkém v nacisty okupované Evropě, v arménských částech osmanské říše, za vlády Rudých Khmerů v Kambodži nebo ve Rwandě před třinácti lety. Nicméně hlavní osnovatel této genocidy není prakticky stíhatelný. Ačkoliv Mezinárodní tribunál pro zločiny v bývalé Jugoslávii odsoudil za genocidu v Srebrenici již dva přímo účastné viníky z řad bosenských Srbů, Mezinárodní soudní dvůr – byť se opíral o důkazní materiály sousední instituce – neprokázal přímou zodpovědnost Bělehradu.

Bělehrad měl udělat více pro to, aby genocidě zabránil či rozsah masakru alespoň omezil, tak to zformulovala předsedající soudu Rosalyn Higginsová. Ale soud podle jejích slov nenašel důkazy, že by se orgány srbského státu na genocidě podílely. Je to v podstatě podobný závěr, jaký je dnes – devadesát let po činu – přijímán na adresu genocidy osmanských Arménů. V případě Srbska se zdá, že tento závěr může přinést příznivou odezvu. Srbský prezident Boris Tadić hned v reakci navrhl vstřícné gesto: parlament v Bělehradě by měl masakry alespoň ex post odsoudit.