Potřebujeme je

Nestává se často, aby ve stejném týdnu dva nejprestižnější americké týdeníky vložily na svou titulní stranu upoutávky na články o tomtéž tématu, zvláště, když se jedná o téma evropské a tak trochu nadčasové.

V minulém týdnu však na obálce mezinárodního vydání týdeníku Newsweek stál titulek „Evropská volba: Uvítat americký model imigrace a vzkvétat, anebo ho odmítnout a skončit jako Japonsko.“ Fotograficky tradičně působivější magazín Time zobrazil fotografii kocábky přeplněné africkými přistěhovalci před břehy Itálie s titulkem (volně přeloženo) „Proč se celá Evropa topí v nejistotě“.

Způsob, jakým se Evropa vypořádá s přistěhovalectvím z chudších částí světa, je jednou z klíčových oblastí, kde se dlouhodobě rozhodne o prosperitě našeho kontinentu. Současně se jedná o pokračování odvěké historie lidské migrace, které prakticky nikdy nebylo možné zabránit, a o to hůře to jde dnes, v období globalizace. Stavění zdí proti přistěhovalcům jen migranty vhání do ilegality a do rukou obchodníků s lidmi a často kořistnických zprostředkovatelů práce. Stojí tedy za to, shrnout si analýzy obou vlivných týdeníků.

Stefan Theil v Newsweeku na úvod shrnuje vlnu tribalismu, která se v minulých měsících šíří Evropou: Švýcaři se v referendu postavili proti stavbě minaretů, ačkoli především z Balkánu pocházející muslimové v jejich zemi zatím nestihli postavit minaretů ani deset; ve Francii prezident spustil debatu o národní identitě a poslanci se chystají zakázat nošení burky a nikábu, ačkoli je v celé zemi nosí jen kolem dvou tisíce žen; Itálie v lednu zažila nejhorší rasové nepokoje od konce druhé světové války a britští konzervativci před volbami slibují tvrdší postup vůči imigrantům.

Tyto kroky pohání především strach z dopadů ekonomické krize na nezaměstnanost a – s ohledem na kulturní identitu Evropy – i samotný počet imigrantů, kterých od roku 1990 do Evropy přišlo odhadem 26 milionů (do Spojených států pro srovnání jen kolem 20 milionů). Strach však zamlžuje pohled na hospodářský přínos, který přistěhovalci pro Evropu mají. Jejich levná pracovní síla v nízko kvalifikovaných pozicích významně pomohla Evropě k hospodářskému růstu minulých desetiletí, mladí imigranti a jejich děti zpomalují rychlé stárnutí evropského obyvatelstva a pomáhají tak zachránit evropský sociální systém.

Evropa podle Theila zkrátka nemá na výběr nic jiného než lákat nové a nové imigranty a znásobit úsilí na jejich lepší integraci – jen tak může zůstat otevřenou a vzkvétající společností (bez nových přistěhovalců bude mít Evropa v roce 2050 o 52 milionů méně zaměstnanců v pracovním věku než dnes, se všemi důsledky pro hospodářskou sílu kontinentu i pro jeho důchodové systémy). Již dnes většina evropských firem nemůže najít potřebné zaměstnance a obavy, že přistěhovalci zvyšují nezaměstnanost bývají obvykle neopodstatněné. Jen budou evropské státy muset po vzoru Kanady nebo Spojených států vsadit na řízenou imigraci - narozdíl od dosavadní nahodilosti, která způsobuje, že do Evropy přichází jen pět procent z vysoce kvalifikovaných migrantů. „Imigrace je prostě sociální inženýrství,“ tvrdí v článku Demetrios Papademetriou, ředitel washingtonského Migration Policy Institute, „země, které migraci a integraci dobře organizují, sklízí velké výhody. Státy, které to neumí, musí platit.“ Theil si pod lepší integrací představuje zvyšování výdajů na jazykové a kvalifikační kurzy pro imigranty, snazší uznávání diplomů z neevropských škol a univerzit, ale také možné omezení při čerpání ze sociálních systémů ze strany migrantů.

Časopis Time svou pozornost zaměřuje na jih Evropy, kam v posledních deseti letech přichází šedesát procent nových přistěhovalců, a to především z Afriky. Kromě geografické blízkosti sem v hojném počtu přichází i kvůli tamnímu rozmachu šedé ekonomiky, ve které je pro nelegální přistěhovalce jednodušší vydělat si na živobytí než ve zbytku EU. „Lekce, kterou se můžeme naučit ze severní Evropy je, že zde tito původně krátkodobí migranti zůstanou natrvalo,“ citují redaktoři Time sociologa Joaquína Aranga a dodávají druhou lekci: „Když společnost odsune její nejnovější členy na okraj, tak jsou budoucí trable zaručené. Jihoevropské státy potřebovali své migranty, teď pro ně musí najít místo.“

Redaktoři se pak vydávají do Itálii, kde se podíl migrantů na obyvatelstvu zvýšil ze zhruba 2,5 procent v roce 1990 na dnešních 7,2 procenta, do Španělska, kde v letech 1997 až 2008 počet imigrantů stoupl z 500 tisíc na 5,3 milionů, a do Řecka, v jehož nalomené ekonomice těžko nachází práci migranti, kteří tvoří přes deset procent obyvatel země.

Na jihu Itálie reportéři časopisu Time nachází některé z asi půl milionu italských nelegálních přistěhovalců. Bydlí v plechových boudách na pozemku bývalé továrny a v lednu se podíleli na pouličních nepokojích, které vypukly po střelbě na dva Afričany. Cizinci na jihu Itálie pracují na polích a v restauracích, často bývají obětmi zneužívání ze strany zaměstnanců, kterému se jako ilegálové nemohou bránit, a jejich životní podmínky jsou místy tak mizivé, že v oblasti provozuje kliniku i organizace Lékaři bez hranic, která obvykle pracuje v místech válečných a humanitárních katastrof. „Vytváříme skupinu lidí na okraji, která se bude chovat tak, jak se zchudlí a marginalizovaní lidé obvykle chovají,“ říká v narážce na hrozící sociální problémy sociolog Giuseppe Sciortino.

Lednové nepokoje, na které chce ministr vnitra z populistické Ligy Severu odpovědět tvrdým přístupem proti nelegálním imigrantům, zastírají, že jedno z šesti dětí narozených v roce 2008 v Itálii mělo matku s cizím pasem i to, že podle Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) přistěhovalci vytvářejí 9 procent italského hospodářského výkonu. „Kdyby všichni migranti náhle přestali pracovat, tak by italská ekonomika zkolabovala,“ říká mluvčí IOM. Italská vláda ale chce zemi spíše uzavírat – chce například omezit počet cizinců studujících na italských univerzitách. Důsledný boj proti nelegálním přistěhovalcům by ale v Itálii znamenal současně i boj proti důležitým sektorům tamní ekonomiky, které jsou na práci „ilegálů“ závislé.

Situace ve Španělsku a v Řecku je v mnoha směrech podobná. Obě země trpí rostoucí nezaměstnaností, která kříží životní plány mnoha přistěhovalcům. I oni se však – jak jsem slyšel od zklamaných imigrantů z Afriky v ulicích Atén – nechtějí vrátit zpět do svých domovů. Uznávají dnes často, že se jim doma vlastně vedlo lépe, ale na cestu do vysněné Evropy oni i jejich příbuzní investovali tolik sil a peněz, že se tu chtějí prosadit. Analýzy týdeníků Newsweek a Time z minulého týdne zkrátka ukazují, že debaty o multikulturalismu v řadě českých médií se míjí s realitou v tom ohledu, že přistěhovalectví a multikulturalismus jsou v Evropě již skutečností, která nezmizí. Otázkou jen je, zda jeho potenciálu dokáží evropští politici využít k posílení svých států, anebo jestli ignorování rad sociologů povede k naplnění temných vizí odpůrců migrace.