Potud eurodobře

Tento časopis před nedávnem napsal, že testování nastupujících evropských komisařů před europoslanci vykazuje mnoho rysů absurdního představení, protože budoucí komisař, zrovna třeba jako nyní Štefan Füle, se sotva dozví, že budou komisaři a pro co a už na ně členové eurosněmu pálí „špeky“ z oblasti, kterou budou obstarávat. Případné selhání přitom nic zásadního neznamená, protože poslanci nemohou zamítnou jednotlivce, ale jen komisi jako celek. Rozhodují tudíž čistě politicko-strategická úvaha – „Máme shodit 25 lidí kvůli jednomu, a co za to získáme?“ – a nikoli věcnost.

Respekt proto shrnul, že poslanci by měli mít pravomoc neschválit jednotlivce, pokud test mnohdy klíčových lidí v Evropě – takový komisař pro hospodářskou soutěž může jedním rozhodnutím změnit rozložení sil v daném oboru na kontinentě a svoje rozhodnutí podložit bolestivou pokutou, jako se to stalo Microsoftu – nemá být maňáskovým divadlem.

Nyní vše nasvědčuje tomu, že se tu schyluje ke změně. Europoslanci uzavřeli politickou dohodu s Josém Barrosem, která říká, že pokud předseda Evropské komise odmítne odvolat komisařského adepta, jenž nezíská důvěru europoslanců, Barroso bude muset svůj krok obhajovat před poslanci, což nyní nemusí. Parlament sice stále bude moci zamítnout jen celý tým, nicméně je to aspoň krok od absurdity směrem k raciu..

Potud dobře. Jenže máme se radovat z dalšího růstu vlivu europoslanců na chod věcí v unii? Srdce demokrata velí ano, zkušenosti z místa radí zachovat si kritickou mysl. Evropský parlament je sice v rámci unijní struktury jediné přímo volené těleso, ale také nejspornějí. Poslanci, byť sedí „v Evropě“, zhusta využívají Štrasburk jen jako platformu k domácím bitvám (stalo se to ukázkově loni v létě, kdy francouzská socialistka Catherine Trautmannová blokovala klíčovou normu o liberalizaci telekomunikací, jen proto, aby potrápila Nicolase Sarkozyho). A bezostyšně k tomu využívají luxusní zázemí Bruselu, aniž by často byli schopni se s ostatními „v Evropě“ byť domluvit.

Europoslanci také, na rozdíl od národních kolegů, nemají vymezeno, kdo je pro ně vláda a kdo opozice – je to Barrosova komise? Nebo jednotlivé evropské vlády? Nebo moje vlastní vláda? – a nesou minimální zodpovědnost za svoje kroky. Jednak proto, že jejich legislativní pravomoc je menší než u národních kolegů, a pak – jsou v závětří pozornosti médií a voličů. Štrasburský sněm se tak často chová jako shluk nekontrolovatelných přeplacených lobbystů.

-----------------------

A teď vtip z euroreality, aby to nebylo tak vážné. Americký prezident Barack Obama má radost, že po zvolení prvního evropského prezidenta má konečně jedno číslo do Evropy. Zvedne proto telefon a volá do Bruselu. Na druhém konci se však ozve jen záznamník: „Dobrý den, dovolali jste se prvnímu evropskému prezidentovi Hermanovi Van Rompuyovi. Pokud chcete znát názor Francie, zmáčkněte jedničku, pokud Británie, zmáčkněte dvojku….“