Provokace muslimů je, když někomu uříznete hlavu

Tomáš Halík leckoho zarazil svým názorem na přípustnost i následky určitého druhu karikování. V této souvislosti možná stojí za to připomenout, že podobně leckoho překvapil počátkem devadesátých let Ludvík Vaculík, když kritizoval v televizním pořadu Antonína Přidala Salmana Rushdieho. Vaculík tehdy měl (a pro leckoho dosud má) aureolu moudrého muže, zemitého stařešiny; pro leckoho vzor a příklad. Byl disident, je skvělý autor.

Když byl na svůj názor na Rushdieho následně tázán, řekl například:

Otázka: Já se ještě jednou vrátím k tomu televiznímu pořadu. Zdálo se mi, že jste tam řekl některé věci ostřeji, než jste myslel. Třeba to, že Salman Rushdie si to měl s knihou Satanské verše rozmyslet.
Odpověď: Ale neřekl. Podívejte se, já neznal jeho ani knihu a řekl jsem ostře, co jsem opravdu ostře myslel. Jestliže on pochází odkudsi z islámské kultury, tak ji má znát. Má vědět, co může čekat, nemá se tomu divit. Nemůžu přijít do pralesa, pokácet tam totemy, a když mě indiáni chtějí zabít, odvolávat se k OSN. To mi připadá skoro až zrádné. Má ty lidi mět rád.

Otázka: Když jste ale byl ve srovnatelně stejné pozici…
Odpověď: To právě tak nebylo. My jsme byli, abych tak řekl, hříšníky ve svém vlastním náboženství. Tenhleten režim se prohlašoval za evropský, tvrdil, že lidská práva podepsal, uznává, akorát je nedodržoval. Jim to bylo možno vyčítat. Oni byli, co do víry, sourodí s námi.“

V rozhovoru na toto téma pro časopis Naše rodina, to už je z roku 2006, Vaculík pro změnu pravil:

Otázka: Hodně se trefujete do současné společnosti. Jsou témata, ve kterých jste se mýlil a názor potom třeba úplně změnil? 
Odpověď: Počítám, že se „sekám“ pořád. Někdy to formuluju proto tak provokativně, aby na konkrétní problém přišla řeč. 

Otázka:Například tvrdíte, že Salman Rushdie neměl kontroverzní Satanské verše psát. Proč? 
Odpověď:Když to psal, měl vědět, že za to bude pronásledovaný, a když si někdo takto troufá, má si to vyžrat. Měl to psát jako muslim reformačně zevnitř, a pak by tím urychlil pohyb toho hnutí. Když to napsal z pozice jiné kulturní soustavy, tak mi to připadá hloupé.

Ludvík Vaculík přehlédl, že Rushdie je britský občan, nicméně ho ctí, že v roce 1990 pro změnu podepsal dopis na podporu Salmana Rushdieho, který sepsalo tisíc spisovatelů z celého světa a který vyšel v 62 novinách a 22 časopisech po celém světě, například i v The New York Review of Books.

…

Velice trefný postřeh k tomu, co je a není přípustné karikovat, pochází z diskuse pod textem Dana Bilefskeho v deníku The New York Times:

„Neospravedlnitelná provokace miliardy a půl muslimů po světě, kteří milují a respektují svého proroka, je, když uříznete hlavu někomu v přímém přenosu na YouTube ve jménu jejich boha. Nebo když ve jménu téhož boha vletíte letadlem do administrativní budovy nebo když vyhodíte metro nebo autobus do povětří nebo když jménem boha unášíte a zabíjíte školní dítky. Ne když kreslíte karikaturu na papír.“

…

Ještě k článku kolegy Honzejka. Na rozdíl od něj se domnívám, že je skvělé, že Halík článek napsal. Protože vyprovokoval debatu, kterou české, většinou provinční prostředí potřebovalo. A výkop k naprosto klíčové debatě, kterou si i my v Česku musíme projít, provedl včas a ze správného místa.

Zaujala mne ale jiná pasáž Honzejkova textu: V českém mediálním prostředí existuje mimořádně populární figura. „Počkám si, co napíšou všichni ostatní, a pak napíšu pravý opak.“ Publicita, citovanost, hodinová sláva zajištěna. Tentokrát se neobsazené pozice „proti všem“ ujal Tomáš Halík.

To, co Honzejk nechápe a snaží se vtipně pojmenovat, se ovšem jmenuje kritické myšlení. Lidé, kteří jsou ho schopni, zpravidla nereflektují pouze na českou veřejnou debatu, ale všímají si i toho, co se píše v Evropě a ve světě.

Cítí-li nějakou uniformitu a stádnost, reagují kriticky ne proto, že si vypočítavě počkají, ale protože jim tak velí svědomí. Ne vždy se to povede, ale bez kriticky a „jinak“ uvažujících intelektuálů, bez lidí, kteří jdou proti proudu, stojí demokratická debata za starou bačkoru.