0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Audit Jana Macháčka21. 1. 2015

Zatím se nikomu nepovedlo jménem politické korektnosti přepisovat zákony

O zmatení jazyka a témat v debatě o svobodě projevu

Proti terorismu a za svobodu projevu
Autor: Matěj Stránský

Vraždy redaktorů pařížského satirického týdeníku Charlie Hebdo odstartovaly ve světě i v České republice debatu o svobodě projevu, svobodě slova a o vnějších i vnitřních limitech vyjadřování. V rámci zdejší mediální diskuse, která je občas velmi provinční, zaznívají ovšem názory, ve kterých se plete páté přes deváté a míchají se hrušky s jablky. 

Do debaty o svobodě tisku a projevu například leckdo přimíchává ještě politickou korektnost nebo zákaz kouřit a další zase prohnilost západní civilizace.  Vezměme si to popořadě. Západ legislativně a většinou i ústavně střeží svobodu slova, svobodu politického projevu. 

Nejvíce chráněn je svobodný politický projev ve Spojených státech. V USA nelze například nikoho ani podle federálních zákonů, ani podle legislativy jednotlivých států unie trestně stíhat ani za popírání holocaustu, ani za šíření nacistických symbolů. 

V USA lze také například svobodně pálit na veřejnosti americkou státní vlajku a hanobit jiné státní symboly. Když se u toho mlčí, nejde o svobodu slova, ale pálení vlajky lze chápat jako vyjádření politického projevu či protestu. V USA také samozřejmě neznají trestné činy hanobení národa, rasy a přesvědčení nebo trestný čin podněcování nenávisti vůči skupině osob, jako je známe v České republice nebo jinde v Evropě. 

Síla této ochrany je do značné míry předurčena americkou ústavností, která vymezuje roli vlády či státu negativně. Neříká se v ní, co stát musí všechno udělat, ale hlavně to, co nikdy udělat nesmí, co stát nikdy neudělá, takže se praví, že stát nikdy nepřijme zákon omezující svobodu slova a projevu. 

V Evropě jsou ústavy jsou koncipovány složitěji než ta americká, neboť náš kontinent tíží velká váha relativně nedávného historického dědictví, například holocaustu. Proto se nesmí holocaust veřejně popírat ani šířit nacistické symboly. Mnohé evropské státy si dosud v zákonech drží paragrafy, které zapovídají i urážku hlavy státu, byť jsou to většinou paragrafy spící či mrtvé. 

Státní symboly se ničit zpravidla nesmějí a mnohé státy – například Polsko a Irsko – mají dosud zvláštní paragrafy trestající rouhání, ale ani v České republice nelze svévolně hanobit něčí „přesvědčení“.  Většina evropských států také jasně postihuje nenávistný projev, který může vyprovokovat nenávistnou akci. 

Zde je samozřejmě prostor pro velkou flexibilitu, jak mohl ve dnech po atentátu zažít na vlastní kůži francouzský komik Dieudonné. Evropský systém je logicky složitý a méně přehledný než americký, případy jako Dieudonné jsou hraniční a mohou nahrávat pocitu, že se tu měří dvojím metrem.

Evropská i americká legislativa samozřejmě omezují svobodu slova i v občanském a trestním právu; i když využívání trestného činu pomluvy v trestním právu je na ústupu, urážka na cti v občanském zákoníku vás může přijít hodně draho, především pak Spojené státy v tomto smyslu více chrání obyčejné lidi než veřejné osoby.

Do prostoru debaty o svobodě slova patří i nejrůznější disputace o ochraně zdroje, tajných materiálech apod. Pokud Amerika chrání politický projev, nikoho v USA zpravidla nenapadne, že by si to spojoval se zákazem obscenity a výtržnictví. 

Svoboda se týká politiky, ale za politický projev se nikdy nepovažuje a nepovažovalo svlékání se do naha, foukání kouře někomu do obličeje ani pití alkoholu na veřejnosti bez papírového pytlíku. Tyto věci běžně regulují městské vyhlášky či zákony jednotlivých států. Lecjakému návštěvníkovi se pak Amerika jeví jako nesvobodná, ale Američané nikdy měřítka svobody na tento druh chování nevztahovali; dost možná je to většinou ani nenapadlo. 

A co se týče politické korektnosti, ta nepochybně striktně reguluje a omezuje projev, ale nikoli zákonem, a už vůbec ne ústavou, nýbrž na základě vnitřních pravidel nějaké konkrétní komunity, společnosti, univerzity, organizace či korporace. 

Politická korektnost je jistě velké diskutabilní téma, ale je na ni třeba pohlížet tak, že domů si také nepozvu někoho (nebo už příště nepozvu někoho), kdo se chová jako sprosťák. Na ulici či za branou instituce si každý stále může vykládat, co chce, a způsobem, jakým chce. Zatím se ještě nikomu nepovedlo jménem politické korektnosti, tedy vlastně doporučeného jazyka, přepisovat ústavu či zákony. Ani se o to – pokud vím – nikdo nepokouší. 

Přečteno v úterý v Českém rozhlase Plus


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].