Internet ovládá temná magie

Hororový film je dobrý, i když je blbý. Nakonec vždy v sobě nějakým způsobem uchovává naše strachy a způsob, jak se s nimi popasovat. Výhodou hororového žánru totiž je, že nemá vyvolávat dobrou náladu; špatně se cítíte při dobrém i špatném hororu. Zatímco třeba blbá komedie dovede být skličující a vlastně neplní svou funkci, u hororu je téměř jedno, jak nakonec dopadne. Jen málokde má umění a brak k sobě tak blízko jako v hororovém žánru, i když lze pochopitelně rozlišit vytříbenější a primitivnější způsoby vyvolávání strachu a hnusu. Nicméně i hnus k hororu patří a jeho absence není znakem „hodnotnější podívané“.

Některé hororové filmy působí zastaraleji nebo toporněji, a oboje pak vede k nechtěné komičnosti, jež je druhou stranou mince groteskna, podivného stavu směsi hrůzy a výsměchu. Většinou však v hororech nacházíme spíše ty nejaktuálnější strachy, respektive způsoby, jak je vyvolat. V tom jsou horory nejpokrokovějším žánrem, reflektují s mimořádnou rychlostí, co se děje v „kolektivní duši“ lidstva.

Snímek Odebrat z přátel, jenž se momentálně hraje v českých kinech, by se s klidem dal hodnotit jako „nepovedený experiment“ či rovnou „anti-film“ a „ne-film“. Tedy, mluví tak o něm někteří recenzenti i běžní diváci, kteří mají zafixovanou jistou ideální podobu filmovosti. Nelze se jim ani divit, že to moc nedávají. Přibližně 80 minut stopáže tu nevidíme nic jiného než pouhou pracovní plochu počítače, po níž jezdí myší hlavní hrdinka – uživatelka. Ta se baví se svými přáteli v textovém chatu i videochatu a v průběhu děje se začínají objevovat různé zlověstné momenty, které vyvrcholí postupným umíráním jednotlivých „friendů“.

Horší následky

Odebrat z přátel (v originále Unfriended) je v podstatě konceptuální projekt a dal by se chápat jako vysoce abstraktní umění, kdyby zároveň nelpěl tolik na vyprávění a každodennosti. Jednotlivé prvky uživatelského rozhraní nejsou povýšeny na estetické objekty samy o sobě, ale stále mají utilitární funkci. Před námi se postupně odhaluje příběh nezáměrných důsledků jedné dávné kyberšikany, kdy jsou její strůjci, původně zdánlivě nevinní teenageři, trestáni strašlivými způsoby úmrtí. Většinu času sice nechápeme, co přesně se „na druhé straně“ děje, ale právě tato nejistota je děsivá.

Podobný nápad bychom čekali u maximálně půlhodinového studentského snímku nebo multimediální instalace v moderní galerii. Ale že tuto ideu zpracuje Hollywood (v režii jednoho Gruzínce a produkci jednoho Kazachstánce) do víceméně celovečerního filmu, jenž se promítá v běžných multiplexech, je možná ještě revolučnější. Mnozí lidé, které by nikdy nenapadlo jít na film, jehož způsob zobrazování odporuje tradičním konvencím – například tu absentuje střih, změna velikosti záběru, klasická doprovodná hudba a podobně – se musí cítit téměř znásilněni.

Což je ovšem přesně to, co s námi hororové filmy dělají. Nutí nám nepříjemné obrazy. Jde to ale mnohem dál. Především nás někdo „nutí“ dívat se na něco, co většina z nás zná z denní mnohahodinové praxe. Jdeme si tzv. oddechnout do kina a dostaneme nášup téhož. I když vlastně, je to mnohem horší. Z něčeho, co nám připadá tak absolutně blízké, náhle zmizí důvěrně známé ovládací prvky.

Nejde jen o to, že nám někdo předvádí svou plochu počítačového monitoru a dělá na něm něco, co nemůžeme ovládat. I tento uživatel (uživatelka) totiž zaznamenává, že náhle nemůže dělat, co chce. Jednotlivá tlačítka určitých funkcí mizí nebo nejdou použít, nepomáhá vymazávání „cookies“ ani restarty, zkrátka nic. Koncentruje se tu frustrace z toho, co běžně zažíváme i my, ale s mnohem horšími následky.

Technologie, která je nám tak blízká, že v jejím prostředí trávíme tolik času, se najednou začne chovat nesrozumitelně a nepřátelsky. Najednou si uvědomujeme, že vůbec nechápeme, jak tato technologie funguje, najednou se do našeho života začne vkrádat magická bázeň. Ta pramení z tušení jakési ďábelské podstaty strojů, které nejsou přirozené, ale umělé, mají vlastní vnitřní život, a obsahují v sobě i jakousi démonickou či zvráceně božskou všudypřítomnost a všemocnost. Milostivě nám umožňují komunikovat s ostatními lidmi, ale přitom mají totální dohled nad tím, co vidíme.

Každý informační šum a výpadek komunikace bereme fatálně. Technická porucha přestává být poruchou, ale je jakýmsi tajemným záměrem, způsobem manipulace či přímo mučení. Dochází k naprostému zmatení, co je strojové a co lidské. Jak může duch zemřelé dívky proniknout do počítačové sítě a ovládat jednotlivé stroje či aplikace? V jakém stádiu bytí se vše odehrává: nahlížíme skrze počítačový interface do nějakého zásvětí, dimenze mezi životem a smrtí?

Opačná terapie

Film Odebrat z přátel znejišťuje publikum v jeho diváckém pohodlí a zpětně ho upomíná, že žijeme velkou část dne a noci v nepřirozeném světě, kde nic není úplně reálně, uchopitelné, pochopitelné a ovládnutelné. Naopak to může ovládnout a zhypnotizovat nás a donutit nás to dělat věci, které bychom jindy neudělali. Poznání, že jsme žili v iluzi, jak si hezky individuálně můžeme nastavit, s kým chceme komunikovat, a že při této komunikaci dokonce můžeme dospět lepšího vzájemného pochopení, se zde zvrhává v noční můru. Ukazuje se, že ve virtuálním světě si spíše snažíme o sobě vytvářet iluze - a když se naše virtuální identity ukážou jakou falešné nebo zbytečně vylepšované, může se vše zhroutit.

Během hodiny a něco se všichni rozesmátí bezproblémoví teenageři projeví jako hluboce neupřímní, prolhaní, zákeřní a sobečtí. Cílové publikum filmu je přitom podobně staré a chová se na síti podobně. Při sledování tak postupně mizí i možnost snadné a slastné identifikace a nastupuje spíše stud za „ty na plátně“, možná i za sebe. Tento film je terapie naopak.

Obvykle na terapii přicházejí lidé, kteří se cítí v nepořádku, a terapeut je postupně dovede k tomu, že nejde o nic až tak neobvyklého a že se mohou mít rádi. Horor naopak dělá to, že na film přicházejí hlavně lidé, kteří si o sobě myslí, jak jsou v pohodě, a film jim vchrstne do tváře, že jsou stejné zrůdy jako hlavní hrdinové. A že se tomu nelze ubránit, protože je posedla stejná temná magie – internet a svůdnost kyberšikany.

Při podrobnějším rozboru návaznosti jednotlivých scén, osvětlování motivací jednotlivých postav a při subjektivním posuzování autentičnosti projevu jednotlivých hereckých představitelů, bychom asi dospěli k tomu, že Odebrat z přátel není do detailu dotažené geniální dílo.

Nicméně jedná se o podobný zlom v dějinách žánru, jakým byla třeba Záhada Blair Witch a potom třeba série japonských hororů typu Ringu/Kruh, v nichž se zdrojem hrůzy nebo přímo zla stává jinak domestikovaná technologie. Ať už se jedná o videokameru nebo videokazetu, vždy se jedná o běžné překročení hranic tradiční reprezentace a „bezpečnosti rámování“.

V Záhadě Blair Witch se třese obraz, vidíme velmi málo z celého horizontu, chybí ustavující celky, protizáběry, subjektivizace pohledu nás více vtahuje dovnitř a zároveň nás neustále upomíná na to, že někdo musel danou situaci natáčet; v Ringu/Kruhu se z rámu televize derou k nám dosud dvourozměrné postavy, ruší se rám mezi naším a cizím světem…

Odebrat z přátel tento dojem, že nikde není bezpečno, dále posiluje. Nemusíme ani držet kameru ve strašidelném lese, ani zasunout magickou prokletou videokazetu do přehrávače. Pouhé puštění počítače, kdy komunikujeme s ostatními, tedy ta nejvšednější činnost, k nám přitahuje tajemné zlo „odjinud“. To, co bereme jako zcela transparentního zprostředkovatele, se nakonec ukáže živoucí entitou, která to s námi nemyslí dobře. Jak už bylo řečeno: u hororů nemá cenu do detailů řešit, jestli to jsou dobré filmy. Jsou dobré, i když se nám nelíbí.