Jak sexistický je Sherlock Holmes?

Po poslední bondovce Spectre se rozpoutala debata o tom, jak moc je agent 007 feminista. Minulou neděli se na feministické území vypravila i další ikonická postava britské popkultury – Sherlock Holmes. Novoroční speciál se stopáží celovečerního filmu měl překlenout hladové období pro fanoušky modernizované verze s Benedictem Cumberbatchem v hlavní roli, jejíž další sezona je ohlášená na rok 2017.

Zatímco snímek Spectre byl opěvován jako kulturní zlom v zobrazování bondgirls, Holmese stihla kritika za sociální zpátečnictví. Podivná feministická linka, v níž jsou sufražetky z přelomu století zobrazené jako sekta vraždících fanatiček ne nepodobná Ku Klux Klanu, je ale spíš součástí triku, který tvůrci na diváky nastražili, než programovým nerespektováním žen.

Soudě podle mediální odezvy se v Británii na bonusový díl Sherlocka Holmese čekalo netrpělivěji než na Vánoce. Nejen proto, že je Sherlock ostrovní institucí, ale i proto, že seriál vysílaný od roku 2010 byl víceméně jedinou opravdu globální britskou odpovědí na boom americké quality TV, tedy televizní produkce kvalitou srovnatelné s tou filmovou. Sherlock zasazený do současného Londýna a využívající při řešení zapeklitých případů nejen svůj „palác mysli“, ale i překvapivě funkčně zakomponované technologické novinky, získal velmi záhy rozměr fenoménu.

Devadesátiminutovou speciální epizodu, která nečekaně přenesla Sherlocka a Dr. Watsona zpátky do viktoriánské minulosti a postavila je před případ Přízračné nevěsty vraždící muže i ze záhrobí, nakonec sledovalo 8,5 milionu lidí. Při pohledu na sociální sítě byla alespoň polovina z nich zklamaná skoky v lokacích děje, rozčarovaná pozérstvím autorů Marka Gatisse a Stevena Moffata nebo rozhořčená zachycením raných feministek.

Poslední skupina navíc obvinila autory z „mansplainingu“, roztomile-hrozivého neologismu, o který se rozrostl anglický slovník a jenž vznikl spojením slov muž (man) a vysvětlovat (explain). Popisuje situaci, kdy muž vysvětluje něco ženě, u níž se automaticky předpokládá, že o věci nic neví a potřebuje moudro muže, který z pozice genderu ví naopak vše. Pobuřující pro kritiky bylo, že Sherlock Holmes v jeden moment se sobě vlastní arogancí - nebo odtažitostí „vysoce funkčního sociopata“, jak si sám říká - vysvětloval místnosti plné sufražetek význam feminismu a postavení žen ve společnosti v 90. letech 19. století.

https://www.youtube.com/watch?v=rKo59t3h0cY

Údajný nedostatek respektu k ženám a pokroucený pohled na ně předvídatelně přilákal nejvíce pozornosti. A promptně vyvolal diskusi, která ani neměla opodstatněný základ. Pokárání si zasloužili spíše scenáristé za krkolomnou sebeobhajobu, která byla smyslem celé scény. Oba byli za způsob zachycování žen ve všech sériích Sherlocka dlouhodobě terčem kritiky. Novoroční úlitba měla jen kritické hlasy utišit a neměla s Sherlockem ani s dějem moc společného .

À propos děj: Přízračná nevěsta by se mohla spíše jmenovat „Případ chaotické dramaturgie a fingování chytrosti“. Jako by tvůrci dostali od producentů povolení vyšinout se novoročně ve všech směrech. A jako by si přitom navíc mysleli, že jsou vlastně chytřejší než jejich legendární postava. Že mohou napsat do několika rovin reality a snu či halucinace lámající se příběh, který bude odrážet Sherlockovu skvělou mysl - a jejich talent.

Vrátili do hry Sherlockova arciprotivníka, profesora Moriartyho - jeho fingovaná smrt byla najednou fingovaná na dvou úrovních a ještě jednou otočená. Sherlock cestoval v čase a prostoru mezi viktoriánským Londýnem a současnou Anglií a při svých grandiózních skocích odbýval Watsona, jeho ženu i svého bratra Mycrofta. Postavy, které jsou součástí přitažlivosti Holmesova světa v podání Arthura Conana Doyla, tu odrážely hlavně Sherlockův nadřazený pohled a fungovaly jako trochu bezradná stafáž, která se chce velkému stroji v lidské podobě aspoň trochu přiblížit.

Podstatnější než vyšetřování bizarního zločinu byla záhada Sherlockovy mysli. Diváci se po vzoru Počátku Christophera Nolana nořili do nižších a nižších pater vědomí. Hlavním tématem tak nebyl detektivní případ, ale brilantní Sherlockův mozek - největší atrakce přitahující fanoušky i největší záhada, kterou mohou mít tu čest obdivovat, ale nemají šanci ji vyřešit. To byl alespoň dojem, který se autoři scénáře snažili vyvolat. Zatímco však Sherlock je chytřejší než diváci, scénáristé v případě Nevěsty nejsou.

Časoprostorové skoky jsou populární tvůrčí klička, která má schovat případnou vachrlatost příběhu či scénáře. Gatiss s Moffatem kličkovali intenzivněji než oběti snažící se uniknout mstě nevěsty. V Sherlockově mysli neplatí tradiční pravidla a stát se může cokoliv, což je pro scenáristy snadný únikový východ. Divák tak může být svědkem momentu, kdy se Sherlock skokem do vodopádu a zpátky do reality změní ve skutečného supermana, který nemůže zemřít.

Nakonec se toho dějově nestalo zase tolik, ale stalo se přesně to, co tvůrci a seriál potřebovali. Noviny i sociální sítě byly plné Sherlocka Holmese. Diváci z obou názorových pólů se ochotně noří do Sherlockova a svých paláců mysli a pomáhají mu tak překlenout inkubační dobu osmnácti měsíců před další sérií.

V jistém smyslu celý díl existoval hlavně kvůli poslední větě z Sherlockových úst, která měla i z odstupu nastavit očekávání čtvrté sezony: „Moriarty je mrtev a vím zcela přesně, co udělá příště.“ Vše ostatní bylo jen zrcadlové bludiště; umně nastavená skla stejná jako ta, v nichž se odrážela ke zmatení svého publika přízračná nevěsta.