Můj svět je můj Superb combi

Že je člověk zase o rok starší, pozná i tak, že má za sebou další Litoměřický kořen. Tedy pokud na něj jezdí s tak odpovědnou pravidelností jako já. Hudební „festiválek“ pořádaný muzice i sobě oddanými manželi Hanzlovými o víkendu proběhl už po jednadvacáté; a jelikož bylo opravdové vedro, pro řadu účastníků proběhl minimálně v nedbalkách, když už ne úplně na ostro.

Ostrov se každopádně na dva dny opět zaplnil samými starými i mladými známými tvářemi, a to jak v publiku, tak na pódiu. Své místo tu měla i výtvarná sekce. Kapela Krásné nové stroje se zformovala během studií jejího lídra Stanislava Diviše na Akademii výtvarných umění zkraje osmdesátých let a dodnes při svém, dnes již mnohem méně skotačivém vystupování nezapře obrazotvornost byvšího člena Tvrdohlavých. K překvapení publika ovšem Diviš tvrdohlavě odmítl zahrát jejich největší hit Felície. Asi proto, že už se nevyrábí a „můj svět je můj Superb combi“ by neznělo tak dobře. 

Zastavme se ještě u toho vedra. I pro otrlého cyklofašistu bylo opravdu nesnesitelné, zvlášť když do Litoměřic a z Litoměřic vede cesta otevřenou krajinou rozpáleného Polabí. Takže jedna taková dobrá rada: pokud se vám dělají z hicu mžitky před očima, neposlouchejte k tomu raději do sluchátek načtené Vyhnání Gerty Schnirch od Kateřiny Tučkové; některé výjevy mučených Němců se vám totiž pak budou zdát natolik realistické, že se vám o nich bude ještě pár dní zdát. A nejsou to fakt příjemné sny.

Příjemné je naopak posezení

v čím dál oživenějším Nákladovém nádraží Žižkov

. V pondělí tu promítali Zvuk hluku, což je skvělý film, ale promítá a děje se toho tu mnohem víc. A taky tu mají největší nádražku v republice. Čímž míním ekologický bar - čímž míním, že se tu skoro nic nevyhodí, pokud tedy nemyslíte vaše peníze. Postavený je na dřevěné terase, která překryla platformy čtyř nákladních vlaků, takže vlastně chodíte po kolejišti a vagónech, aniž o tom víte. Hodně práce tu odvedl Matěj Velek, dříve člen h3t architekti, kteří se proslavili dřevěnými saunami, jež se daly postavit třeba na piazzetu Národního divadla nebo přidělat za auto.

Za auto by se rozhodně nedal přidělat Legiovlak

, který na Nákladovém nádraží zastavil po období prázdnin. Jeho osazenstvu bylo v uplynulých dnech dost těžko, protože zájemce o historii československých legií v Rusku provázejí maketou transsibiřského vozidla v replikách vojenských stejnokrojů. Ale jak ty kluky a holky z dřívějška znám, berou to vážně, takže je ani nějakých pětatřicet ve stínu nerozhodí. Koneckonců těm, které se snaží připomínat pro další generace, bylo v reálu mnohem, mnohem hůř. Dovnitř jsem se nedostal, protože už bylo po zavíračce (vstup je mimochodem zdarma). Tak jsem se aspoň oknem kouknul na protézu.

Z úterní četby: „V současnosti existují dvě hlavní kategorie psaní o výtvarném umění, byť hranice mezi nimi je někdy rozostřená. První tvoří akademické texty z pera kunsthistoriků a teoretiků umění určené zpravidla pro univerzitní publikace a umělecko-historická periodika. A druhou žurnalistická kritika, zpravidla recenze psané pro noviny, týdeníky, časopisy o umění, blogy a katalogy. Dalšími typy kritického psaní o výtvarném umění je kulturní publicistika, která hodnotí výtvarné umění v kontextu celkového kulturního dění. Pro naše potřeby si můžeme dovolit veškerý psaný kritický diskurs shrnout do jednoho kotle: guláš analýz, pohledů, názorů a rozhovorů s umělci okořeněný recenzemi a články, jichž jsou dnes plná média. Jakkoliv to je guláš výživný, otázkou je, nakolik ho strávníci skutečně konzumují.“ (Ethan Wagner, Thea Westreichová Wagnerová: Sbírání umění: vášeň, investice a mnohem víc, Kniha Zlín, 2015)

S tou konzumací to je samozřejmě otázka. Nicméně já se jí nenechal odradit a 

ve středu vyrazil do Brna za Václavem Stratilem

. Děda současného umění už má lepší náladu, protože se smířil s faktem, že po šestnácti letech musí odejít z FaVU. Pedagoga, který v přímém přenosu České televize rozjařile prohlásil, že má rád Adolfa Hitlera, tam prostě už nechtějí. Byť snad všem až na zuřivého reportéra Josefa Klímu, který celou kauzu řádně vyhrotil, bylo jasné, že to byla legrace.

Možná blbá, ale takových blbých legrací běží na ČT každý den nepřeberně a nikdo kvůli tomu ze zaměstnání odcházet nemusí. Včetně toho chlapíka, který se v pátek ráno v parlamentu producíroval s nějakýma cedulema. Více o Stratilovi se dočtete už brzy v tištěném Respektu.

Jeden z jeho fenomenálních autoportrétů by se určitě dobře vyjímal

na výstavě Existuju…, která ve čtvrtek začala v žižkovské Galerii 35m2

. Igor Korpaczewski do ní shromáždil obrazy a kresby svých oblíbených výtvarníků, přičemž jim esemeskou sdělil, že je celkem jedno, jaké dílo mu na měsíc půjčí, ale tématem by měl být autoportrét. Největší obraz tu má Jan Merta, který se svým olejem zabral celou jednu stěnu, jinak jsou to spíš formáty malé, až titěrné.

Koneckonců do pětatřiceti metrů čtverečních se toho zas tolik nevejde. Ale vlastně docela dost: vystavují tu Zbyněk Sedlecký, Filip Černý, Zdeněk Daněk, Jiří Kovanda, Alice Nikitinová, Pure Beauty a spousta dalších. Na vernisáži k tomu zahrál Soubor současné improvizované hudby Occhi di Domani, v němž hraje Korpaczewski na kytaru a Marie Ladrová ho doprovází na těremin. Na programu byla ryze kočičí skladba To the Source and Back.

Takže pojďme zase pěkně letně k našim zdrojům, abychom se za týden shledali zpět na tomto místě.