Starcraft je jako šachy

Belgický režisér Steven Dhoedt po dobu čtyř let sledoval osudy tří jihokorejských hráčů počítačové hry Starcraft. Výsledný dokument Národní hra (State of Play) kromě jejich osudů nabízí i pohled na fenomén tohoto oblíbeného e-sportu. Autor film představil v Praze na festivalu Jeden svět, nyní ho mohou vidět diváci v Brně, Hradci Králové, Ostravě a dalších městech. Podle režiséra je v plánu v nejbližší době vydat snímek i s českými titulky.

Starcraft je realtimová strategická hra o konfliktu velkých civilizací, ve které hráč staví základnu a těží suroviny, aby mohl vyrobit armádu a zaútočit s ní na protivníka; od svého vydání v roce 1998 se zařadila mezi jedny z nejprodávanějších her v historii. Je možné ji hrát proti počítači nebo online proti živým soupeřům. Řada hráčů ji hraje proti počítači ve skupinách; ti zkušenější vyhledávají sobě rovné protivníky prostřednictvím herního serveru Battle.net.

Profesionální hráči se sdružují do týmů (klanů) a účastní se soutěží. Právě v Jižní Koreji je soutěžní hraní Starcraftu velmi populární. Turnaje je možné sledovat živě přes internet nebo rovnou na místě. Přenosy zápasů nabízejí i televizní stanice. Diváci v podstatě sledují komentovaný přenos toho, co se děje na obrazovkách hráčů. Často se hraje jeden proti jednomu vyřazovacím způsobem.

Kolik lidí se profesionálním hraním živí?
Přesné číslo neznám, ale když jsme natáčeli, fungovalo dvanáct profesionálních korejských týmů. V každém z nich je okolo dvaceti hráčů plus manažeři a kouči. Hrami se nicméně živí mnoho dalších lidí - existují specializované herní televize, časopisy a sponzorské firmy. Na počet lidí je to docela malé odvětví, ale pořád roste a točí se v něm hodně peněz. E-sporty jsou extrémně populární mezi mladými diváky - na zápas se můžete zajít podívat zadarmo. Celková popularita se ale zdaleka nedá srovnávat s popularitou baseballu, který je v Koreji v podstatě národním sportem.

Jak staré je tohle „povolání“?
Starcraft přišel v roce 1998, v roce 2000 začaly první malé turnaje. Povoláním se hraní začalo stávat v roce 2001 či 2002, kdy se zapojili bohatí sponzoři - třeba Samsung, který poskytl profesionální vybavení. Od té doby začali hráči dostávat měsíční výplatu. Řekl bych, že už tak přes deset let se tím dá skutečně uživit.

Kolik peněz si profesionální hráči vydělají?
Když si vezmeme deset nejlepších hráčů, vydělávají opravdu hodně peněz. Nedá se to samozřejmě srovnat se světovými fotbalisty, ale pro 19 či 20letého je to dost. Pak ale následuje veliký propad, poloprofesionální hráči si vydělají sotva nějaké peníze. Tři až čtyři roky sedí v týmových domech (jednotlivé týmy vlastní domy, ve kterých hráči bydlí a tráví prakticky všechen čas - pozn. redakce) a trénují; snaží se vypracovat a dostávají v přepočtu okolo 300 či 400 eur za měsíc, což na slušné živobytí nestačí. Není to ani dobrá investice do budoucnosti. Kdo si ale vydělá opravdu velké peníze, jsou pochopitelně sponzoři. Kolem her je celé odvětví doplňků - klávesnice, podložky pod myš, herní počítače. A pak tu máme samozřejmě výrobce her jako Blizzard – každý turnaj ve Starcraftu je pro ně ta nejlepší reklama.

V jakém věku se začíná hrát?
Většinou okolo čtrnácti, ale musíte projít sérií amatérských turnajů, získat licenci pro poloprofesionální hráče a zaujmout nějaký tým. Občas začnou hrát i mnohem mladší děti. Ve filmu je kluk, kterému se říká Baby, ten začal už v jedenácti.

Existují profesionální hráčky?
Dříve bývaly i turnaje pro dívky. Okolo roku 2004 či 2005 bylo několik dobrých ženských hráček, bohužel jich ale nebylo dost. A sponzorům se tak nevyplatilo investovat do nich peníze: hráči bydlí ve společném domě, pokud by existovala i dívčí družstva, musely by postavit další dům pro děvčata.

A hrají korejské dívky Starcraft ve volném čase?
Určitě je v Koreji více hráček než v dalších zemích. Nejvíc mě ale překvapuje, že tu je mezi dívkami hodně populární zápasy sledovat. Když jsem se vydal na první turnaj, čekal jsem, že bude stadion plný 14 a 15letých nerdů. Stadion byl naopak plný nadšených křičících dívek. Po zápasech mají ve zvyku se s hráči setkat a dávat jim dárky, sdružují se do online fanklubů a sbírají obrázky s podobiznami hvězd. Přijde mi to fascinující a nedovedu si to vysvětlit.

Hrají se v Jižní Koreji i jiné hry na podobně profesionální úrovni jako Starcraft?
Když jsme začali natáčet, Starcraft byl nejpopulárnější a v ničem jiném se turnaje moc nepořádaly. V roce 2012 výrobce vydal novou verzi Starcraft II - a v té stejné době vyšly další hry, třeba League of Legends a Dota, které jsou nyní mnohem populárnější. Nové verzi Starcraftu se nepodařilo u korejských diváků úplně prosadit. Pokud vím, většina hraje právě League of Legends.

Ve kterých dalších zemích jsou e-sporty populární?
Nevím o žádné, kde by byly tak populární jako v Koreji. Nicméně vyrostla už velká mezinárodní scéna, která tu ještě před pěti lety nebyla. Hodně se prosazuje třeba ve Švédsku. Překvapilo mě, že finále DreamHacku, turnaje původem ze Švédska, který se každý rok koná v jiném státě, vysílala švédská veřejnoprávní televize. Dříve ho bylo možné sledovat pouze online - a tam turnaje běžně sledují miliony lidí.

Pochází i myšlenka turnajů z Jižní Koreje?
Soutěžní hraní nezačalo v Koreji, není to tamní specifikum, známe ho z USA, Japonska i Evropy. Ale v Jižní Koreji z něj udělali průmyslové odvětví a dostali ho na mnohem vyšší úroveň. Podařilo se jim najít potenciál s obratem milionů dolarů.

Proč zrovna Starcraft?
V Koreji má dlouhou historii tvorba online her. V 90. letech tu investovali hodně do informačních technologií a vysokorychlostního internetu; v době, kdy jsme se v Evropě připojovali při nejlepším skrze vytáčené připojení pomocí telefonní linky a modemu, měli už širokopásmové připojení. Herní konzole navíc nebyly nikdy v Koreji příliš oblíbené: jsou docela drahé a pocházely z Japonska. Takže si v Koreji vytvořili vlastní kulturu hraní počítačových her. A Starcraft se prosadil především proto, že je přímočarý. Korejské hry postrádají aspekt soutěživosti. Starcraft je jako šachy: jeden proti jednomu, hra trvá okolo 20 minut, je to skvělý formát pro televizní přenos a je divácky atraktivní.

V roce 2010 se provalil skandál se zmanipulovanými zápasy - někteří hráči se domluvili s online sázkovými společnostmi a za úplatu prohrávali zápasy…
Když se nad tím zamyslíte, je to běžná věc. Stalo se to ve 20. letech minulého století americkému baseballovému týmu Chicago White Sox, dělo se to ve fotbalových ligách a v mnoha dalších případech. Jakmile se ve sportu točí peníze, takové věci se prostě stanou. Byť u tak nové disciplíny, jako je e-sport, to nikdo nečekal a ztratila tím nevinnost.

Z filmu se zdá, že hraní je pro mladíky i možností, jak uhnout z nalinkované cesty v tamní společnosti. Co se stalo s hrdiny dokumentu po natáčení?
Natáčet jsme přestali na začátku roku 2013. Nejmladší z účinkujících, amatérský hráč Pan Yo Han, který si už během filmování nebyl jistý, zda se chce stát profesionálním hráčem, se vrátil ke studiu. Z Kim Yoon Hyuka, poloprofesionála snažícího se dostat do profesionálního týmu, se stal velice dobrý hráč. Vloni dokonce potkal svůj vzor Lee Jae Donga na turnaji v Bukurešti, kde ho v semifinále porazil. Pro něj to bylo absolutní naplnění snu - v přijímacím pohovoru do prvního profesionálního týmu Hyuk tvrdil, že právě on Lee Jae Donga jednou porazí. V ten moment jsem litoval, že jsem nenatáčel o chvíli déle, ale jednou skončit prostě musíte.

A právě Lee Jae Dongovi, nejlepšímu hráči Starcraftu v době, kdy dokument vznikal, se podařilo přeorientovat na Starcraft II a vybudovat si další úspěšnou kariéru. Nepatří už do absolutní špičky, ale je populární i u zahraničního publika. Koupil ho americký tým, takže nyní žije v San Francisku a učí se anglicky. Myslím si, že si hodně užívá získanou svobodu, tamní život se hodně liší od týmového domu v Soulu.

Jak vůbec reagovali na výsledný film?
Nejdřív mě podezřívali, že udělám přehnaně kritický portrét - protože v minulosti mainstreamová média přesně to dělala. Vždy z nich byla cítit nadřazenost a senzacechtivost. Ale myslím, že byli spokojení. Na první promítání v Soulu jsme pozvali hráče s rodinami, kouče a manažery. Během filmu se ozývalo hodně smíchu.

Podle mě měli radost, že jsou zobrazeni tak, jak vidí sami sebe. Je tu třeba scéna, kdy jedou v autě a baví se o tom, jaké se jim libí holky. To není záběr, který byste mohli vidět v korejské televizi - není to součást jejich oficiálního veřejného obrazu. Chce se po nich, aby byli dokonalí. Bylo osvobozující, že se je nesnažím idealizovat ani kritizovat. A jsem přesvědčený, že jsme věrně zachytili, jak tohle odvětví funguje.

Co profesionální hráči dělají, když přestanou s hraním?
Hodně jich nemá vystudovanou univerzitu, což je v jihokorejské společnosti téměř nutnost pro získání zaměstnání. Špičkový hráč jako Lee Jae Dong se může stát koučem, může začít pracovat jako moderátor či komentátor přenosů, může si během kariéry našetřit dost peněz a podnikat - nebo prostě může těžit ze své minulé popularity. Problém mají děti, které se do takové míry neprosadí; začnou hrát v 16, nedostanou se mezi profesionály a okolo 20 toho nechají. Někteří se vrátí do školy, musí ale dohnat spoustu zameškaných let. Někteří se věnují streamování her, čímž si mohou vydělat aspoň trochu peněz. Fungují jako online koučové a ostatní lidé je mohou sledovat a učit se od nich. Jejich možnosti jsou ale dost limitované.

O počítačových hrách a také virtuální realitě je i váš film Inside the Metaverse. Co vás na hraní zajímá?
Přijde mi, že mainstreamová média se na fenomén her dívají pořád svrchu a berou ho jako okrajovou zábavu: Pokud ztrácíte čas hraním her, neberete život dostatečně vážně. Vidí to dokonce jako něco, co škodí společnosti. To se ovšem říkalo i o vynálezu knihtisku a poté filmech - že škodí duševnímu zdraví. A po videohrách to zas bude něco nového. Ve svých filmech se na tenhle fenomén snažím dívat dospělýma očima a zachytit, jak ovlivňuje naše životy. Může to třeba znamenat, že místo brigády v restauraci si vyděláte peníze hraním her. Asi nezbohatnete, ale můžete si zajistit základní obživu.

Takže vidíte hry pozitivně?
Snažím se prostě zabývat novými průmyslovými odvětvími a novými možnostmi. Jistě, všechny změny nejsou pozitivní, ale rozhodně všechny nejsou negativní. Sám hraju počítačové hry, na videohrách jsem vyrostl. Fascinují mě výsledky, kterých dosahují nezávislá herní studia, přirovnávám to k nezávislým filmům. Hry jako Starcraft, které pocházejí od velkých výrobců, mě vlastně neberou. Mnohem více mě láká tvorba mladých lidí; jak malé vývojářské týmy využívají zkušenosti s hrami a na jejich základě tvoří vlastní.

Foto: Stateofplaydoc.com