Už zase se mluví o Klubu rváčů

Do vybraných kin se v rámci Projektu 100 na měsíc vrátil kultovní film Davida Finchera Fight Club (Klub rváčů). Zhlédnout ho můžete ve velkých i malých městech až do konce května. Při této příležitosti se k filmu vracíme i my: v pořadu Aktuálně.TV Týden v kině ho představuje Kamil Fila. Publikujeme také glosu, kterou o Klubu rváčů napsal v Respektu v roce 2008 Jan Gregor.

Punk pro konec milénia

Jedno je jisté: kdyby šel Klub rváčů (1999) do kin o tři roky později, musel by jeho režisér David Fincher zcela jistě natočit jiný závěr. V rozjitřené atmosféře po 11. září by producenti do filmu určitě nepustili památnou scénu, v níž se bezejmenný hlavní hrdina (Edward Norton) drží za ruce se svou dívkou Marlou (Helena Bonhamová Carterová) v kanceláři mnohapatrové budovy a obrovským skleněným oknem pozorují panoráma středu nespecifikovaného amerického města, v němž se jako domečky z karet hroutí podminované mrakodrapy. Jako podkres k ní zní hit od Pixies s názvem Where is my mind? A to je přesně otázka, která se vznáší nad celým filmem, adrenalinově našlápnutým, černohumorným manifestem ztracené generace třicátníků.

David Fincher, který si pozici jednoho z nejtalentovanějších mladých režisérů vybojoval hlavně temným thrillerem Sedm (1995), o námět hodně stál. Studio koupilo práva na adaptaci románu tehdy naprosto neznámého Chucka Palahniuka za deset tisíc dolarů. Režisér se nechal slyšet, že v jeho knize okamžitě po přečtení cítil potenciál příběhu srovnatelného s filmy, jako byl Absolvent (1967) nebo Rebel bez příčiny (1955). A skutečně: přestože film obsazený předními hollywoodskými hvězdami byl komerčním propadákem, zachytil docela věrně pocity frustrovaných jupíků.

Jen málokterý snímek držel tak věrně prst na tepu doby. Seřadíte-li si za sebe jeho jednotlivé motivy, jako byste opisovali z esejů postmoderních sociologů. Konzumerismus, nábytek z IKEA, nespavost, diktát reklam, nihilismus, terapie, terorismus, kult celebrit, liposukce, Xanax. Z tohoto vyprávění o mužích, kteří si založí tajný klub, v němž si po večerech vybíjejí agresivitu ve vzájemných bitkách, mohl být docela snadno pozérský film prezentující módní dobová témata v cool audiovizuálním balení. Jenže vtipný a rafinovaný scénář povyšuje tuhle podívanou na jeden z nejlepších – a nejpodvratnějších – snímků, které se zrodily v devadesátých letech v Hollywoodu. Už jen pro ten závěrečný zvrat, který dokonale využil metody nespolehlivého vypravěče a obrátil na hlavu všechno, co se předtím ve filmu odehrálo.

Fincher si prostě s divákem s chutí hraje. Film, který po téměř celou dobu efektivně brnká na anarchistickou strunu v duši každého, kdo je občas znepokojen vyprázdněností svého života, končí vlastně docela depresivní ideou: revolta proti společnosti není v současnosti při zachování zdravého rozumu možná. Své o tom ví možná i Fincher, který se v rámci studiového systému snaží do filmů systematicky propašovávat drobná zneklidňující poselství.

Primárně je ale Klub rváčů zábavnou podívanou, která s lety zraje jako víno. Připomíná dobrou tříakordovou písničku natočenou v době, kdy už z punku vyvanula jakákoli iluze o reálnosti společenské změny. Je to film rychlý, sarkastický, ale ze své naštvanosti si zároveň umí dělat legraci.