Vývoj robotů nepokračuje tak rychle, jak si představovali autoři sci-fi, přesto se různí kybernetičtí pomocníci stávají skutečností.
Příkladem robota-společníka je prototyp PaPeRo japonské firmy NEC Corporation, necelých 40 cm vysoký robůtek na kolečkách. PaPeRo se naučí rozeznávat a pamatovat si tváře deseti lidí. V proudu lidské řeči dovede zachytit a rozpoznat 650 slov, sám používá 3000 výrazů. Umí se připojit na internet a zjistit předpověď počasí či informaci o dopravní situaci. Zvládne předčítání zpráv, baví své okolí tancem, kvizy a hádankami.
Na firemním videu, demonstrujícím schopnosti robota, PaPeRo na požádání zapne pomocí dálkového ovládání televizi a zahájí konverzaci: připomene své paní, co mu nedávno říkala – totiž že správný robot by se měl zajímat o módu. Vzápětí si povzdychne, že má moc lesklou hlavu, což je hloupé, a podiví se, jak to, že vůbec neroste, odpověď „protože jsi robot“ přijme bez komentáře.
Podstatné je, že PaPeRo je autonomní systém, jehož reakce nejsou přesně naprogramované, nedají se předpovědět. Nepřistupuje ke každému člověku stejně, jeho komunikace s různými lidmi se vyvíjí podle toho, jak se k němu dotyčný choval v minulosti. Chválil-li jej třeba za taneční kreace, tančí robot v jeho přítomnosti o to náruživěji. Pamatuje si, kdo jej hladil a kdo ho třeba naopak udeřil.
Navzdory všem těmto dovednostem PaPeRo pořád není víc než sofistikovaná hračka. Existuje však oblast, kde to příliš nevadí.
Kamarád a hlídač
Současní roboti dovedou vyjadřovat pocity a emoce (které ovšem ve skutečnosti necítí), například radost, roztrpčení, znuděnost. Není těžké vyrobit je tak, aby vypadali roztomile. To vše ocení především děti. Robot-společník je může nejen bavit, ale i vzdělávat.
Učitelé si přítomnost robotů ve třídě pochvalovali.Takoví roboti přitom mají co nabídnout i rodičům: V roli elektronických chův mohou svěřené děti sledovat kamerami a posílat obraz na webovou stránku nebo do mobilního telefonu. Vykročí-li dítě z prostoru, který dospělí označili za bezpečný, spustí robot poplach. Bez problémů zprostředkuje hlas rodiče, přenesený na dálku prostřednictvím mobilní telefonní sítě či internetu. Zároveň dovede svého svěřence bavit videohrami, směje se, když jej polechtáme na břiše, zpívá a podobně.
Je pravda, že na trh si roboti-společníci hledají cestu jen pomalu. Žádná robotická chůva se zatím neprodává a ani inteligentním hračkám se nedaří tak, jak by si konstruktéři přáli. Firma Sony před časem zastavila vývoj dalších verzí svého „robopsa“ Aibo, protože cena hračky šplhala do závratných výšin. Robotický psík navíc děti většinou rychle omrzel. Technika jde ale rychle kupředu a je pravděpodobné, že robůtci si do dětských pokojů cestu nakonec přece jen najdou.
Vědci z Kalifornské univerzity v San Diegu už v letech 2004 a 2005 zkoumali, co interakce dětí s mechanickými společníky vlastně obnáší. Do jedné ze tříd univerzitní školky uvedli dva autonomní roboty, systémy RUBI a QRIO, nechali je každý den si chvíli s dětmi hrát. První z nich pouštěl dětem interaktivní hry, pomocí nichž je učil písničky, barvy, názvy obrazců a podobně. Druhý, následník zmíněného psíka Aibo, je především bavil. Zatímco tedy jeden představoval asistenta učitele, druhý byl společníkem.
Vědci sledovali, jak děti s roboty komunikují, co je baví a kdy naopak ztrácejí zájem. Výsledky nebyly jednoznačné; zatímco učitelé si přítomnost robotů ve třídě pochvalovali, cítili, že jim mechaničtí pomocníci mohou v budoucnu usnadnit práci, vědci byli zdrženlivější. Uvědomovali si, že roboti se musejí ještě hodně zlepšit, mají-li svou přítomnost ve třídě obhájit.
(Článek Martina Uhlíře Robote, pal! v Respektu 07/09.)
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
