Co s architekturou éry socialismu? Zbořit, nebo chránit?

U Filozofické fakulty UK se tramvaj sedmnáctka vnoří do podzemí. Jede pod ulicí Kaprovou, pod Starým Městem k Hlavnímu nádraží. Podzemní tramvaj je praktická věc, ovšem při hloubení tunelu zmizely desítky domů a kus Karolina, nejstarší části nejstarší tuzemské univerzity. Všechno se postavilo znovu, z panelů. Dalajlama přednášel zase jednou na Pražském hradě, v Paláci kultury, který stojí přímo na Hradčanském náměstí. Z teras tohoto sjezdového paláce je grandiózní výhled. Až na obrovské panelové domy na Žižkově, které nahradily celou zastaralou čtvrť. Mezi nimi ovšem nestojí žižkovský vysílač, ten ční přímo na vrcholku Petřína. A abychom nemluvili jen o Praze: plošně se zbourala větší část starých Klatov. V gotickém městě Bruntálu bylo demolováno 301 středověkých domů ze čtyř set, nahrazeny rovněž výškovými paneláky.

Že se nic z toho nestalo, je spíš věc štěstí, protože všechny tyto nápady byly od realizace jenom krok. Jinde se ovšem smělé plány dotáhly až do trpkých konců. V šedesátých a sedmdesátých letech se bouralo v historických centrech českých a moravských měst, aby pak na uvolněné parcely přišly priory, „kulturáky“ a „kokosy“, čili komunistické sekretariáty (přezdívka vznikla ze slov komunistický kostel). Kolem dokola starého středu se pak většinou postavila hradba paneláků, za kterou zmizel všechen půvab města. Výstavba za socialismu byla zhmotněním jeho humpolácké tuposti.

Jen málokdo má stavby z této doby rád. Jenže kromě panelové šedi tehdy vznikaly také budovy, o nichž psaly světové architektonické magazíny. A budily mezinárodní zájem, stejně jako filmy české nové vlny nebo Kinoautomat. Také v architektuře byla šedesátá léta zlatá a i v dalších desetiletích ještě vznikaly ještě dobré stavby. Nyní je čas odlišit to skvělé od průměrného a příšerného. Je dokonce nejvyšší čas, než se všechno z té doby bez výběru zboří nebo přestaví.

„Památky funkcionalismu se začaly chránit v 60. letech, čtyřicet let po jejich vzniku. Nejdřív se o tom mluvilo jen mezi odborníky, dneska už skoro každý tuší, že meziválečná architektura je cenná,“ uvažuje historik architektury Rostislav Švácha. Jako příklad dává brněnskou vilu Tugendhat: v roce 1963 byla nesměle zapsaná mezi památky. Dnes je na seznamu UNESCO a je to brněnská atrakce první velikosti.

Málokdo má tu dobu rád. Ale kromě paneláků v ní vznikly i stavby, o nichž se psalo ve světových magazínech.Švácha navrhl už několik staveb ze šedesátých a sedmdesátých let k památkové ochraně: obchodní domy Máj a Kotvu, Ústav makromolekulární chemie Akademie věd v Praze, bývalé Federální shromáždění na Václavském náměstí. Kotva teprve na výsledek čeká, jinak jsou všechny zmíněné budovy chráněné. Na seznamu je také hotelový dům, jedenáctipatrový panelák na pražském sídlišti Invalidovna, dokončený roku 1965.

Sousedka v osušce

U dveří pana Nováka zvoní jeho sousedka. Je téměř nahá. Oblečena jen do osušky si omylem zabouchla dveře svého bytu a nyní pana Nováka prosí, aby ji pustil k sobě domů. Co teď? Mladá dáma v prekérní situaci prosí o pomoc. A je velmi půvabná. Na druhou stranu se každou chvíli může vrátit domů manželka pana Nováka, která má navíc dnes narozeniny.

Takto začínal Kinoautomat, superoblíbená česká atrakce na Expo 1967 v Montrealu. Jak známo, diváci pak hlasují, co bude dál, a skoro na každém představení nechali pana Nováka, aby krásnou sousedku pozval dál. Ocitl se s ní sám ve svém malém, ovšem moderním bytě v neméně moderním domě na pražském sídlišti Invalidovna.

Hotelový dům čili hotelák hned u stanice metra tady samozřejmě všichni znají: „Jó, tam se točil Kinoautomat.“„Tam bydlel Kvašňák, ten fotbalový internacionál.“„Tam měl byt Vladimír Páral.“ Bývalo to skutečně bydlení pro vyvolené a vrchol socialistického přepychu, ideální kulisa pro nějakého toho neukojeného páralovského inženýra. Dům měl vrátnici, moderní zařízení a elegantní plechovou fasádu.

Tehdy se bouralo bez piety a česká města se z toho dodnes nevzpamatovala.V pátém patře už pětadvacet let žijí Dejlovi. Když se sem stěhovali, „bydlení hotelového typu“ tu ještě fungovalo se vší parádou. „Byl vypsaný nějaký den, to jsme vždycky sešli do takové úklidové místnosti, tam bylo srovnané čisté povlečení. Takže jsme odevzdali špinavé, paní si nás zapsala a dostali jsme čisté,“ vzpomíná Jiří Dejl, jak jako mladí novomanželé uléhali se ženou do peřin s velkým razítkem OPBH. Byt získali pochopitelně jistou „tlačenkou“, přes tchánovy kontakty na Barrandov. Stěhovali se na lehko, protože všechno tady bylo. Včetně nábytku. „Všichni měli stejnou nábytkovou stěnu a stejné gauče na spaní. Platili jsme pak za užívání, byla to možná dvacetikoruna měsíčně,“ vzpomíná pan Dejl.

Vše bylo zajištěno, úklid, ostraha, praní prádla. Byl to dům pro snadný život, produkt optimismu a vizionářství šedesátých let. Většina bytů je tu miniaturní, jen šestadvacet čtverečních metrů. Dispozice je ovšem promyšlená: je tu kuchyň s jídelním stolem, oddělená skleněnými dveřmi od obytného prostoru, závěs odděluje spací kout. Prostě funkční a úsporný stroj na bydlení, tak jak si to představoval Le Corbusier, guru architektonické moderny.

Technický i sociální experiment byl v roce 2001 prohlášen za památku. Moc památečně to tu ovšem nevypadá. Vrátnice je vylomená, okna rozbitá, hliníkové čtverce na fasádě jsou šedivé a flekaté jako po chemickém útoku. Dejlovi jsou jedni z posledních tří nájemníků. Majitel, Pražská správa nemovitostí, jim ještě nenabídl adekvátní bydlení. Pokud to udělá a partaje se vystěhují, začne tady rekonstrukce. Firma je ovšem povinna dodržet stejnou pietu, jako kdyby šlo třeba o barokní zámeček, a kupříkladu vyleštit jeden po druhém aluminiové čtverce na fasádě.

Demolice a UNESCO

„Tohle a památka? Tak leda památka na komouše,“ sousedka z vedlejšího domu nemá slitování. Nějak podobně mluví o „hoteláku“ i další sousedi. Nic hezkého. Radši ho zbourat. Nechyběl by mi. Moc oblíbené nejsou ani další stavby z této doby. Například Labskou boudu v Krkonoších (dokončena 1975) vyhlásili v anketě na serveru idnes.cz občané třetí nejohyzdnější stavbou Královéhradeckého kraje. Také to je docela promyšlená architektura, nenašla ale žádné zastání a brzy bude zbourána.

Velké debaty se momentálně vedou kolem obchodního domu Ještěd v centru Liberce, který byl taktéž navržen na památkovou ochranu, ovšem návrh byl zamítnut a bourat se začne, jakmile skončí lyžařské mistrovství. Lidé z Liberce ale vůbec nejsou zajedno, jak velká je to škoda. V nesčetných anketách mezi obyvateli někdo lituje a podepisuje petici proti zbourání (celkem ji podepsaly čtyři tisíce lidí), má pocit, že obchodní dům k Liberci patří. Jiný komentátor ho v novinách přirovnal k „mase oranžových kachliček a rezavého plechu“. Jiří Křížek, autor jednoho ze tří návrhů na památkovou ochranu objektu, stále dokola vysvětluje, že to je právě to cenné. „Je to architektura, která plně odpovídala dobovému světovému kontextu,“ řekl v Českém rozhlase. Jeden z rysů originality je třeba zrovna oplechovaná fasáda a oranžové dlaždičky, což je spojení, které domu dodává odvážný šarm. Ještě důležitější je promyšlená struktura, několik do sebe vrostlých částí, mezi kterými vedou pasáže. Ocenit to však už nebude příležitost.

A tak je to u většiny staveb z té doby: na jejich kvalitách se neshodnou ani odborníci, ani náhodní kolemjdoucí. Snad jediná stavba z té doby se těší všeobecné oblibě, a sice vysílač na Ještědu. Stal se vyhledávaným místem výletů, nocovat v tamním hotelu je „cool“.

Na začátku roku vyšla knížka Architektura 60. let, jedna z prvních publikací, která obšírně mapuje alespoň jedno, to nejplodnější socialistické desetiletí. Staveb je tam pět set stran (viz rámeček Nová šedesátá). Jak to, že srdce Čechů ani Moravanů si nezískaly?

„Architektuře z doby socialismu zatím chybí skutečná reflexe. Díky tomu většina lidí nerozlišuje architekturu 60. let a následující normalizace, která všemu vtiskla stejný punc ošklivosti a arogance,“ uvažuje historik umění a jednatel Klubu za starou Prahu Richard Biegel.

Nechuť k socialistické architektuře není ostatně zase tak překvapivá: na léta budování socialismu česká společnost nevzpomíná nijak ráda a tyto budovy je připomínají až moc živě.

(Více v článku Karolíny Vitvarové-Vránkové - Čas bourání Ještědů.)