Když gruzínská policie pátrá po lupičích koloběžek

Nevyrážíme-li o víkendu zrovna do kavkazských velehor, které naši špunti stále ještě dost nedocení, snažíme se nalokat čerstvého vzduchu někde v kopečcích za Tbilisi. Autem nebo městskou dopravou jsme za půl hodiny ve výšce Sněžky a zakotvíme na nějakém z četných dětských hřišť, což NAOPAK naši caparti oceňují velmi. Na jedno takové hřiště jsme s kamarádkou vyrazily i 7. ledna, kdy Gruzíni slaví podle juliánského kalendáře Vánoce. Čtyři děti na sedadlech, jedno nenarozeňátko v břiše, kufr plný dětských dopravních prostředků, švihadel, míčů.

Po příjezdu na místo vytáhnou děti koloběžky, projedou se na nich celé tři vteřiny, načež je odstaví a vyrazí za koňmi pasoucími se v lesoparku vedle hřiště. Poté se jdou udit k ohníčku v zemi, který nedaleko cvičně rozdělal další rodič, vzápětí hrají na schovku. Koloběžky jsou pokojně zapomenuté na hřišti až do momentu odjezdu, kdy nám dojde, že už tam nejsou. Ukradl je snad někdo? To těžko. V Gruzii se nekrade. A zvlášť ne tady, v milionářské vesnici nad Tbilisi. Snad i kvůli těm boháčům a celebritám (přímo naproti hřišti má vilu bývalý fotbalista z AC Milán, v současnosti primátor Tbilisi Kakha Kaladze) je hřiště sledováno kamerami, což se rozhodneme využít při hledání koloběžek. Míříme na zdejší policejní stanici. Představa pátrání po „lupičích“ děti tak vzruší, že skandují v autě PO-LI-CI-E a nejsou k utišení.

Za dveřmi služebny je naopak ticho jak v hrobě. Po našem zaklepání otevře mladý policista s rozehranou hrou na mobilu. Objasníme situaci, on zajde do vedlejší místnosti pro služebně staršího kolegu, který zjevně až do té chvíle slastně spal, a teď si protírá oči a uhlazuje vlasy. Společně zajdou do třetí místnosti pro náčelníka, který také slastně spal, ale do bdělého stavu se vrací rychle a okamžitě jedná. „Levane, kamaráde, šťastný a veselý, mám tu dvě ženský a čtyři děti na služebně, ukradli jim koloběžky, mrkni mi tam na kameru před Kaladzeho domem,“ říká do mobilu kolegovi z centrály kamerových záznamů.