0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Duel23. 6. 2006

Lidská práva i pro šimpanze?

Astronaut

Šimpanzi jsou nejbližší biologičtí příbuzní člověka, se kterým mají společných 99 % genetické informace. Měl by jim proto právní řád garantovat stejná práva jako lidem?

Duelu se zúčastnili Prof. RNDr. Stanislav Komárek, profesor filosofie a dějin přírodních věd, a MUDr. Roman Joch, ředitel Občanského Institutu.

Stanislav Komárek
Otázka nestojí tak, zda by měli lidoopi získat „lidská“ práva: šimpanzům nepříslušejí práva lidská, nýbrž právě šimpanzí, což ovšem neznamená, že je v pořádku, že z hlediska římského práva je lidoop „věc“ (to býval otrok kdysi taky). Naprosto nepochybuji o tom, že člověk představuje korunu všeho stvoření ve věcech dobrých i zlých a „svorník veškerenstva“, už proto ne, že sám mezi lidi patřím a shledávám správným, že naše kultura a civilizace je antropocentrická (kdyby ji vytvořili psi, byla by „kynocentrická“, ale to není ten případ). Svrchovanost člověka nad ostatními tvory na abstraktní rovině je věc jedna a bezohledný postup vůči nim je věc druhá. Pojem „zvíře“, zahrnující vše od ploštěnky po šimpanze bonoba, je v jistém smyslu zcela zavádějící a zahrnuje bytosti vzájemně zcela nesrovnatelné co do stupně komplexity i svého vnitřního světa (člověk má ke gibonovi mnohem blíže nežli gibon k žížale). Argument v ten smysl, že člověk se od zvířat liší rozumem, by při své přísnější aplikaci z lidství vylučoval oligofreniky, duševně choré, malé děti, féty a embrya atd. a při zcela přísné i řadu bližních nadaných řekněme právem volebním. Je vcelku jedno, že právní myšlení kořenící v právu římském má krajní obtíže v pochopení „práv“ jinak než ve vztahu k lidským osobám - striktně vzato tomuto pojetí práva neodpovídají ani současné normy zabývající se individuální ochranou zvířat proti týrání. Velmi záleží na „celkovém společenském cítění“ - zatímco v první polovině 19. století se na americkém Jihu volně diskutovalo o tom, zda majitel může „vzpurného negra“ oběsit, či zda jej smí „jenom“ zmrskat, dnes by si prakticky nikdo nedovodil provádět medicínské experimenty na psech, byť to žádný předpis výslovně nezapovídá ( pro „lidské zdraví“ je ostatně nezbytný jen malý zlomek z dnešního rozsahu pokusů prováděných na zvířatech - autor jako biolog dobře ví, jakou mají podobné činnosti tendenci rozrůstat se v samoúčel). I rozšíření šetrného zacházení na všechny lidi je inovace poměrně čerstvá a osud lapených nepřátel, často už ze sousední vesnice, býval v archaických společnostech věru neveselý. V přítomné době má podobná šetrnost tendenci rozšiřovat se i mimo hranici našeho druhu (netýká se ostatně jen zvířat, ale i ochrany neživých památek, ať už svatovítské katedrály či Prachovských skal) a je to tak jistě správné. Postupuje se pochopitelně podle míry podobnosti s člověkem, lhostejno zda věříme, zda proto, že byl stvořen k obrazu Božímu či představuje veleúspěšný evoluční podnik a strhl na sebe moc nad planetou. Je pochopitelné, že míra ohledů vůči zvířatům bude menší, než míra ohledů vůči lidem, ale neměla by být nulová (situace analogicky trochu v něčem připomíná situaci „osob zabráněných“ - dětí, senilních či k právním úkonům neschopných pacientů atd.). Dobrý mrav na obecné rovině žádá, abychom nedělali vše, co bychom technicky činit mohli (např. chytit souseda a tajně si jej pro zábavu mučit). Jen část z toho je právně reglementovaná, ale síť písemně zachycených norem houstne a zřejmě časem zachytí i zvířata nám evolučně nejbližší a je to tak v pořádku.

Roman Joch
Jsou práva důsledkem lidské vůle, anebo objektivně existují v přirozeném řádu věcí, poznatelném rozumem? Pokud jsou důsledkem svévole, pak kohokoli (černochy, Židy, malé děti) lze z okruhu nositelů práv vyloučit – a jižanští otrokáři, Hitler a potratáři – měli pravdu. Pokud práva objektivně existují, pak je nemůžeme svévolně nikomu upírat, ale ani přidávat někomu, komu podle jeho přirozenosti nepřísluší. Pak, samozřejmě, měli pravdu Abraham Lincoln, soudci v Norimberském procesu, a odpůrci potratů.

Snaha přidělit práva zvířatům zní hezky jen na první poslech. Ve skutečnosti je aktem svévole: o tom, kdo má mít práva, nerozhoduje rozum a ním poznaná přirozenost, ale svévolné rozhodnutí těch, kdo mají moc. Prvním krokem je svévolné přidání práv těm, kdo na ně legitimní nárok nemají, a druhým krokem bude upření práv těm, kdo na ně nárok mají. „Etik“ Peter Singer se domnívá, že zabití šimpanze je zločinem, ale usmrcení nenarozeného dítěte banalitou.

Kdo tedy podle rozumem poznatelného přirozeného řádu má práva? Jen ten genus bytostí, jež mají rozum (poznávají dobro od zlo), svobodnou vůli (mají možnost volit si mezi jednáním dobrým a zlým) a tedy jsou schopni jednání mravního (dobrovolně si volí jednání rozumem nahlížené jako dobré). Pak mají odpovědnost za své jednání a taky svědomí. Tedy je to ten druh bytostí, jež jsou racionální a volní. Takoví jsou lidé (a Bůh a andělé). Každý člověk má potenci jednat racionálně a volně, ne u každého je však tato potence aktualizovaná (malé děti, velmi staří lidí, duševně nemocní). Ale podstatné je, že všichni jsou příslušníky téhož druhu s potencí k racionálnímu a volnímu jednání, a proto jakožto příslušníci druhu práva mají.

Pokud jsou šimpanzi racionální a volní bytosti, rovněž mají od přirozenosti práva, jež mají být správně lidmi uznaná. Ale veškerá zkušenost mluví o opaku – lze se domnívat, že u nich se jedná o instinktivní a podmíněné jednání, nikoli o jednání volné a racionální. Pak ale práva nemají. Kdyby byli racionální a volní, museli by být za své jednání odpovědní a nahlížet případné zlo svých některých voleb a litovat je. Litoval někdy nějaký šimpanz své zlé jednání? Požadovalo jeho svědomí trest? Nevím o tom.

Jeden anglický tory to vyjádřil přesně: udělíme zvířatům práva okamžitě poté, co sepíšou petici, v níž nás o uznání svých práv požádají. To je test toho, zda jsou skutečně racionální a volní bytosti, tj. nositelé práv.

Smí člověk udělat šimpanzovi cokoli, např. jej zaživa grilovat? Nikoli. Ne však proto, že by tím porušoval šimpanzí práva, nýbrž proto, že by záměrným působením bolesti vnímavé bytosti pošlapával své lidství, neboť by záměrně činil něco, co je bezohlednou krutostí. Se všemi bytostmi, jež cítí bolest, člověk nesmí nakládat svévolně, to však ještě neznamená, že ty bytosti mají práva.

Člověk by se však měl především soustředit na to, aby těm, kdo nositeli práv jsou, jejich práva nebyla upírána. Nikoli na to, aby svévolně rozsah nositelů práv rozšiřoval. Jinými slovy, zároveň obhajovat práva šimpanzů a popírat práva nenarozených dětí na život může jen člověk morálně slepý anebo intelektuálně chromý.

Stanislav Komárek
Jak už obecně v kraji zvykem, jde každá diskuse na emocionálně nabitá témata mimoběžně. Diskuse o právech zvířat zajisté nějak oklikou vede k otázce po právech lidských embryí v raných stádiích vývoje, ale věru mi není známo, že by ať už prof. Singer či já při nějaké příležitosti vyzývali k potratům - pouze obraz protivníka si mordování neviňátek jaksi žádá. Dalo by se jistě mluvit o tom, kde se „právo“ bere - sám po pravdě řečeno nevěřím v jakoukoli jeho „objektivní“ existenci, ale pouze v jeho povstání společenskou konvencí, odpovídající řecké kategorii „nomoi“ (na rozdíl od kategorie „fysei“, třeba živých bytostí). Odpověď na tuto otázku je věcí víry. Ostatně, jak by asi pochodili řekněme Pygmejové, kdyby jim bylo lidství přiznáno až poté, co o ně podali kolkovanou písemnou žádost, či kde by se třeba u Vjačeslava Molotova a tisíců dalších našla jen stopa rozlišení dobrého a zlého a schopnosti litovat vlastních zlých činů - jistě není nutno jít až k šimpanzům. Je vcelku jedno, jak se věc ošetří na rovině formálního „práva“ či „nepráva“ a jakých konkrétních předpisů, kulturní veřejnost se zajisté shodne v tom, že v ochraně zvířat (a rovněž i v ochraně lidí) jsou doposud značné rezervy - není to tak dávno, co odborníci povolaní španělskou korunou shledali domorodce v Karibiku být „sine lege, sine rege, sine fide“.

Roman Joch
Netvrdil jsem, že prof. Komárek vyzýval k potratům; tvrdil jsem, že prof. Singer volá nejen po potratech, ale i po zabíjení narozených dětí - jakožto „užitečném“.

Má argumentace byla a je proti principu, jenž prof. Komárek hlásá: „…kde se ‚právo‘ bere - sám po pravdě řečeno nevěřím v jakoukoli jeho ‚objektivní‘ existenci, ale pouze v jeho povstání společenskou konvencí… Odpověď na tuto otázku je věcí víry.“

To je pozice, jež veškerá práva popírá. Prof. Komárek je zajisté pro to, aby např. černoši a Židé měli právo na život, svobodu i majetek, byl by za tuto konvenci a je to jeho vírou, ale co by mohl namítnout vůči někomu, kdo preferuje konvenci jinou a má víru opačnou – např. vůči jižanským otrokářům a Hitlerovi? Lincoln a Norimberský proces se pak zřejmě unáhlili – nelze-li říci, kdo má v této otázce pravdu, nasnadě je „sladký“ kompromis: kdo nechce, nebude mít černocha za otroka, kdo chce, bude mít.

Avšak právě proto, že černoch, stejně jako běloch, je schopen činit racionální volby ohledně svého osudu, chápat dobro a zlo – a ano, to samé je schopen i Pygmej, proto je schopen i sepsat petici – jsou černoši i Pygmejové co do důstojnosti rovni bělochům a tudíž mají všechna práva jako běloši. Práva lidská. Mají je objektivně, v důsledku své racionální a volní přirozenosti. Jsou za své činy odpovědni – když Pygmej zabije Pygmeje, má být potrestán. (Stejně jako měl být Molotov potrestán za všechny své zločiny; ne že by nerozeznal dobro od zla, nýbrž si sám volil zlo.) Když však lev zabije Pygmeje, odpovědný není. Můžeme ho zabít jako škodnou, či izolovat v kleci, ale vinný není, neboť činil, co fyzicky musel. Žádný člověk však nikdy nikoho zavraždit nemusí. To je kritérium rozlišení mezi těmi, kdo práva objektivně mají, a těmi, kdo je nemají. Sofismata o tom, že „práva“ jsou věcí konvencí a víry, vedou do pekel – tj. k legitimizaci rasistů, Hitlerů a Singerů tohoto světa.

Stanislav Komárek
Než odjedu do Albánie, země prastaré tradice pochopení všeobecných lidských práv, rád bych se pana kolegy Jocha zeptal, jak konkrétně si „objektivní preexistenci“ lidských práv představuje, kde a v jaké pro nás jednoznačně dekódovatelné podobě se nacházejí. Obsáhlé Singerovo dílo nemám v detailu načteno : pracovní text o lidoopech, který měl sloužit jako báze pro diskusi, rozhodně k herodovským zásahům na lidech nevyzývá a nadále jej vnímám jako rozumný. Zkušenost ovšem ukazuje, že řada nadšených ochránců zvířat bývá poněkud na štíru se vztahy k lidem. Že by ale tento muž patřil do jedné linie s Hitlerem?

Roman Joch
Objektivní existence lidských práv neznamená, že všichni lidé v dějinách mají o právech plně správnou představu; stejně jako existence správného řešení kvadratické rovnice neznamená, že všichni lidé ji umí řešit správně. A opačně, pokud se různí lidé dopracují k různým řešením kvadratické rovnice (z nichž každé kromě jednoho je mylné), neznamená to, že ono správné řešení neexistuje.

Člověk je bytostí rozumovou, a proto má možnost (ne jistotu) správně poznat, co je pravda a co jsou práva. Ne každý člověk je však správně poznává. Správné poznání si vyžaduje dobrý úsudek a značné úsilí. Učí nás o tom západní filosofie od Sokrata přes Tomáše Akvinského, pozdní španělské scholastiky, Grotia, Johna Locka až po Abrahama Lincolna.

Rozum nám ukazuje, že nevinní lidé mají právo na život; stejně tak nám ukazuje, že právo na svobodu mají lidé všichni. Jak? Tím, že zvažuje alternativy a jejich důsledky. Pokud popření práv vede k absurdnostem a nemožnostem, platí jejich opaky – tj. práva. Lituji, že diskuse o podstatě práv není hlubší a zásadnější. Trváme na tom, že máme práva – ale odkud se ta práva berou, to již nevíme.

Co vše má člověk obhajovat, aby mohl být srovnáván s Hitlerem? Skutečně Singerova obhajoba infanticidy do třetího měsíce věku dítěte nestačí? Anebo jsme tak skrupulózní, že když někdo navrhuje vyvraždit jednu etnickou či rasovou skupinu, je to skandál, ale když někdo obhajuje vraždění dětí všech ras a národů bez výjimky, je to v pořádku, neboť diskriminace se nedopouští? Je toto ta správná etika?


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].