Má slovní hodnocení ve školách vystřídat známky?

Respekt se dlouhodobě věnuje otázce reforem vzdělávání - naposledy v čísle 7/2007. Jedním z jejich cílů by mělo být i vytvoření přívětivějšího prostředí pro žáky. K tomu by podle mnoha lidí mohlo přispět i slovní hodnocení žáků namísto klasických známek. Znamenalo by jeho zavedení změnu k lepšímu?

Duelu se zúčastnili Aleš Balcar, člen redakce Respektu, a Kateřina Mahdalová, členka redakce Respektu.

Aleš Balcar
V českých médiích se v posledních letech setkáváme s téměř bezmeznou chválou nových trendů ve školství, mezi které je počítáno i slovní hodnocení. Podle názoru novinářů je taková metoda po všech stránkách lepší, poskytuje dětem i rodičům více informací, aniž by přitom žáky přiváděla k depresím jako „tradiční“ známky „z éry Marie Terezie“. Já jsem naopak přesvědčen, že taková adorace slovního hodnocení není na místě a číselná stupnice by měla být zachována.

Shrňme si nejprve hlavní argumenty zastánců slovního hodnocení: Tento způsob prý umožňuje daleko osobnější přístup k žákům, neboť každý z nich dostane posudek šitý na míru. Lze v něm také uplatnit širší spektrum informací o žákovi, včetně označení toho v čem vyniká a kde jsou naopak jeho slabiny. A nakonec netraumatizuje slabší žáky, kteří jsou ve stávajícím systému ocejchováni jako pětkaři.

Některá z těchto tvrzení jsou velmi zjednodušující. Jiné sice platí, ale to neznamená automaticky přínos pro žáka.

Slovní posudek může působit impozantním dojmem: Předpokládá se, že mu učitel věnuje mnoho času, kdy přemítá o různých stránkách osobnosti každého žáka, přemýšlí, jak poskládat výslednou mozaiku tak, aby ho výsledek netraumatizoval a motivoval k další práci.

Známka naopak vypadá, že ji lze „nasolit“ během okamžiku a učitel se při tom příliš nezapotí.

Tak to ale v praxi nefunguje. Vše záleží na ochotě učitele věnovat hodnocení a motivaci studentů svůj čas. Vytvoření slovního posudku je pro rutinéra otázka minut, kdy z několika unifikovaných vět metodou „kopírovat-vložit“ lze sestavit velmi přesvědčivý text. A naopak, při poctivě prováděném známkování by měl kantor zvažovat mnoho aspektů, včetně aktivity, schopnosti pracovat s informacemi a relativního zlepšení či zhoršení v uplynulém období. Při známkování např. písemných prací učiteli nic nebrání připojit několik vysvětlujících vět přímo k textu.

Dalším z uváděných argumentů bývá, že škála číselného hodnocení je příliš hrubá. Žák prostě spadne pod jedno z pěti čísel a jemnější rozdíly jsou ignorovány. Není to ale tak zlé. Standardně lze používat známky s mínusem, takže během školního roku existuje devět stupňů místo často uváděných pěti. Fakt ale je, že vysvědčení je bohužel nutné vystačit si s celými čísly. To ovšem samo o sobě nemluví proti užívání čísel. Stupnici známek lze snadno rozšířit, nebo začít používat hodnocení v procentech.

Na rozdíl od slovního hodnocení dokáží navíc čísla plnit dvě důležité funkce. Motivovat žáky a standardizovat jejich výsledky. Umožňuje jim stanovit si jasně definovaný cíl („nechci trojku z češtiny“) a zpětně zhodnotit, zda ho bylo dosaženo. Zároveň může každý žák srovnávat své aktuální výsledky se svými výkony z minulosti, takže velmi přehledně vidí, jestli se zlepšuje nebo zhoršuje. Omezeně to platí i pro srovnání uvnitř třídy, kde žák vidí jak si stojí v porovnání s ostatními. Neurčité, třebaže přesnější hodnocení typu „měl(a) by ses zlepšit ve čtení“ tyto funkce plnit nedokáže, protože „dobré slovo“ v posudku není dostatečně hmatatelnou odměnou.

Je jistě možné argumentovat, že dítě v 1. třídě základní školy nedokáže špatnou známku přijmout a zcela ztratí chuť do práce. Pro první roky školy si proto dovedu představit slovní posudky jako hlavní metodu hodnocení, aby dítě přivyklo tvrdému světu čísel postupně.

Známkováním sice skutečně vystavujeme žáky nebezpečí, že dostanou špatnou známku a budou z toho smutní. Ale stejně jako v životě, ani ve škole si nelze vychutnat skutečný úspěch tam kde nehrozilo žádné riziko selhání. Známka žáky učí, že svých úkolů se lze zhostit dobře či špatně, a že kvalita práce se ve výsledku pozná.

Slovní hodnocení podle mého názoru nedokáže naplnit naděje do něj vkládané. Nepřiměje učitele dělat lépe jejich práci pokud nebudou sami chtít a s jeho plošným zavedením namísto známek žáci ani rodiče více ztratí než získají. Jako hlavní metoda hodnocení má své místo maximálně na 1. stupni ZŠ, kde může předejít pocitu frustrace u menších dětí. Na vyšších stupních vzdělávání by mělo hrát pouze doplňkovou roli.

Kateřina Mahdalová
Kolega Aleš Balcar ve svém komentáři zmiňuje klíčovou větu: „Vše záleží na ochotě učitele věnovat hodnocení a motivaci studentů svůj čas.“ Proč ale relativizovat smysl slovního hodnocení tím, že mu učitel nebude ochoten věnovat tolik času (a tedy že vůbec nepochopí jeho smysl)? Otázka přece nestojí tak, jestli se slovní posudky hodí pro všechny učitele, ale jestli se hodí pro všechny děti.

Odpověď nepřekvapí: ano, slovní hodnocení se hodí skutečně pro všechny děti. Zeptáme-li se však stejným způsobem na známkování, odpověď už tak jednoduchá nebude. Dětský psycholog Zdeněk Matějček opakovaně upozorňoval, že známky vítají jenom ty děti, na jejichž vysvědčení se vyjímají „biče“, mezi kterými se případně nějaká ta dvojka snadno ztratí.

Jakou funkci vlastně známka plní? Porovnávací? Pouze v případě, že ji „udělil“ jeden učitel. Táž známka ze stejného předmětu ve vedlejší třídě nebo v jiné škole může znamenat (a obvykle znamená) něco jiného. Totéž platí u jednoho žáka při meziročním porovnávání. Od přísnějšího učitele mohl mít trojku, toho ale vystřídal učitel „hodnější“ a z trojky je najednou jednička. Jde o zlepšení prospěchu? A co teprve tolik rozšířené škatulkování žáků na dobré a špatné, které si někteří pedagogové předávají jako štafetu? (Když jsi měl čtyřku loni u Nováka, u mě ji budeš mít i letos.) Těžko pak mluvit o standardizaci výsledků, jak zmiňuje kolega.

Kromě nesouměřitelnosti známek je třeba zmínit ještě jeden důležitý fakt - známka skoro nic nevypovídá ani sama o sobě, a proto špatně plní i funkci motivační. Třeba: jednička by měla signalizovat, že žák má znalosti, které učitel považuje za výborné. Do známky se však zhusta promítá, jak ostatně zmiňuje i kolega, také aktivita v hodině nebo schopnosti pracovat s informacemi. (Pohříchu ale také chování nebo úprava v sešitě.) Lze tedy předpokládat, že u jedničkáře tohle všechno učitel hodnotí kladně. Jenže z horších známek už nejde vyčíst, kde žák zaváhal. Nespolupracuje v hodině? Nezvládl část látky? Má v sešitě čmáranice? To podstatné - na čem zapracovat, v čem se zlepšit, totiž známky neříkají. A motivace ke zlepšení, kterou by v sobě známky měly nést, zdaleka nefunguje vždy. (Němčinář na gymnáziu mi opakovaně na konci roku kladl otázku - váhám mezi jedničkou a dvojkou, necháte se přezkoušet, nebo chcete dvojku? Pokaždé jsem brala dvojku. Než se otravovat s gramatikou… Stejně by mi nachystal nějaký chyták…)

Ve slovním hodnocení se vodítka, co by šlo zlepšit, nalézt dají. V něm totiž učitel prospěch dítěte popisuje, respektive podává o něm referát a zároveň vydává svědectví o své práci. Není to jednoduché, musí se nad tím zamyslet a vše, co napíše, musí mít podložené fakty, nikoli pocity. V tom jsou slovní posudky spravedlivější. (Že se dítě ošívá, vyrušuje nebo má načmárané poznámky, tu jako argument pro zhoršenou známku nefunguje.) Navíc pokud učitel v hodnocení pochybí, u slov je šance na „odhalení“ daleko vyšší. Známka takové pochybení vůbec nerozkryje, nebo ho snadno zakamufluje.

Na stránkách Učitelských novin zveřejnila diplomantka Zuzana Jarošová výsledky svého bádání, jak velkou roli může hrát známka v životě žáků prvního stupně základních škol. Pětina oslovených učitelů poukazovala na velkou časovou náročnost. Ta je ale přece kompenzována tím, jak velký přínos má slovní hodnocení pro děti. Umožňuje postihnout celou jejich osobnost, je výstižnější, objektivnější, podporuje sebevědomí a lépe informuje.

Zajímavé je, že třetina učitelů, které diplomantka oslovila, byla přesvědčena, že slovní hodnocení je pro děti a rodiče nesrozumitelné. (Známky prý srozumitelné jsou.) Takový argument ale nemůže obstát. Co je k nepochopení například na větě „písemné násobení jednociferným činitelem Honzík zvládá výborně, musí ale ještě hodně procvičovat násobení činitelem dvojciferným“? Většina rodičů, jejichž děti jsou hodnoceny slovně, si pochvaluje, že se děti neučí jen proto, aby si zlepšily známky, ale aby se něco dozvěděly. Zatratit slovní hodnocení jenom proto, že dosavadní praxe je jiná a že s ním učitelé nechtějí ztrácet čas, je podle mého nezodpovědnost.

Aleš Balcar
Z textu mé oponentky mimo jiné vyplývá (viz počátek a závěr jejího příspěvku), že jedním z účelů slovního hodnocení je, aby učitel více (a déle) o svém ortelu nad žákem přemýšlel. Takový stav je samozřejmě žádoucí, ale trvám na tom, že psané posudky v tom příliš nepomohou. Slovní hodnocení se dá totiž odfláknout téměř stejně snadno jako hodnocení známkou.

Učitel, který si bude chtít v takovém systému práci zjednodušit, použije několik předem vytvořených šablon hodnocení zhruba odpovídajících dosavadním známkám. Totožný nebo velmi podobný posudek tak může dostat třeba deset lidí v jedné třídě.

Naprosto přitom neplatí, že „vše, co napíše, musí mít podložené fakty“. I slovní hodnocení totiž předpokládá základní důvěru v učitele a jeho úsudek. Když v posudku bude stát, že „žák je v hodinách převážně pasivní“ (což platí zřejmě pro většinu z nich) nebo „nedokáže zařadit informaci do souvislostí“, těžko můžete učitele usvědčit ze lži nebo zaujatosti.

Důležitá není v tomto ohledu forma hodnocení, ale dobrovolná snaha učitele poskytovat žákům srozumitelnou zpětnou vazbu během školního roku a také snaha rodičů, dozvídat se více o svých dětech (např. formou konzultace s učitelem). Kde taková snaha nebude, slovní hodnocení se stane snůškou prázdných frází, které nedbalý učitel vytvoří přes kopírák a nedbalý rodič hodí netknuté do smetí.

Kateřina Mahdalová
Srozumitelná zpětná vazba, již učitel podává během školního roku, je dozajista vítaná. Na tom se s kolegou shodneme. Jenže ona nestačí.

Ve chvíli, kdy učitel do svého předmětu zavede činnosti, které rozvíjejí individuální vlastnosti a schopnosti žáků a jejich osobní postoje (a o to přece jde!), a také činnosti, které jsou zaměřené na samostatné řešení problémů, začne mít zákonitě potíže s klasifikací. Zjistí, že výsledky práce žáků není možné zařadit do omezeného počtu klasifikačních stupňů (bez ohledu na to, jestli je jich pět nebo třeba třicet). Účelem slovního hodnocení totiž není srovnávat jednoho žáka s druhým, ale postihnout individuálně výsledek vyučování u jednoho, právě hodnoceného žáka. Že tím žák přijde o motivaci zlepšit se? Vůbec ne!

Ze stránek ceskaskola.cz jsem si vypůjčila několik ukázek slovního hodnocení:

„Jana se v diktátech dopouští drobných chyb z nepozornosti… Věřím Ti, Jano, když se na práci soustředíš, podaří se Ti napsat diktát i zcela bez chyby.“

Motivace je zjevná - napsat diktát bez chyby. Nikoli napsat ho lépe (nebo stejně dobře) jako Soňa nebo Kamil.

„Danielo, velice ráda provádíš pokusy a různá porovnávání, ale stále se bráníš práci ve skupiŹnách. Nejlépe Ti vyhovuje pracovat sama. Nerada si totiž připouštíš, že i spolužák by Ti mohl se závěry pokusu pomoci. Proto také ne vždy dospěješ ke správným poznatkům… ráda mi ve třídě pomáháš a za to Ti děkuji… Danielo, s celkovou Tvou snaživou prací a chováním jsem spokojen a přál bych si, abys i Ty byla spokojena s prací mou."

I zde je motivace jasná - dospět při pokusech ke správným poznatkům.

V obou hodnoceních je i návod, jak se zlepšit - Janě pomůže větší koncentrace, Daniele týmová práce. V Danielině hodnocení lze navíc číst něco, v českém školním rybníku téměř nevídaného: učitel žačku bere jako partnera k diskusi, nechová se povýšenecky, připouští, že Daniela bude hodnotit jeho práci, a přeje si, aby s ní byla spokojená.

Učitel, který pochopil, že slovní hodnocení není opis klasifikace (výborně, velmi dobře, dobře) ani její skrytá forma (srovnávání s ostatními žáky) a že to není výsledek třídní soutěže, je přesně ten, kterému moudrý rodič svěří své dítě. Slovní hodnocení je totiž výrazem úcty k osobnosti žáka. A pokud ho učitel odflákne formálními, obecnými, nic neříkajícími sděleními typu „látku celkem zvládl“, „s Tvou prací jsem spokojena“, „ve vyučování je aktivní/pasivní“ apod., mělo by to rodiče varovat.

Přiznávám své velké pochybnosti, že by plošný rozkaz hodnotit slovně mohl vést ke zlepšení práce učitelů. Spíš věřím „přirozenému výběru“: školu, kde učitelé žáka přijmou jako rovnocenného partnera, nikoli jako jednoho z mnoha dostihových koní, budou rodiče vyhledávat. Ostatně už se tak děje.

Aleš Balcar
Slovní hodnocení není synonymem vysoké kvality…

Nemohu se zbavit dojmu, že Kateřina Mahdalová vnímá slovní hodnocení jako prvek, který ke kvalitní práci učitele přirozeně patří. Naopak klasické známky jako by se „přirozeně“ snoubily s nedbalostí a přežilými metodami výuky.

Jsem přesvědčen, že žádná silná spojitost tu neexistuje. Vysvědčení totiž není pro dobrého učitele zdaleka jediným momentem, kdy hodnotí práci žáka. To může dělat kdykoli během roku formou individuální rozmluvy s žákem který opakuje tytéž chyby nebo má problémy se soustředěním.

Řada učitelů navíc, je-li to třeba, používá slovní „mikrohodnocení“ již dnes, když přímo do diktátů či testů dopisují poznámky s vysvětlením v čem byla chyba a proč. U dobrého učitele se také žák nebojí zeptat v čem byl jeho výkon nedostačující a dostane se mu vysvětlení tváří v tvář. Děje-li se tak několikrát za pololetí, má žák poměrně přesnou představu jak si stojí a kde má největší rezervy.

…ani srozumitelnosti

Slovní hodnocení také není dokonale srozumitelné, jak se ho snaží Kateřina Mahdalová prezentovat. Ani z citovaného modelového posudku žačky Daniely nelze spolehlivě poznat o co má usilovat. Kateřina Mahdalová jako hlavní úkol chápe dosahování správných výsledků, já čtu tentýž text jako úkol naučit se týmové práci. Aby žák takový posudek správně rozklíčoval, potřebuje stejně často asistenci učitele, čímž se ztrácí jeho hlavní kouzlo samonosného textu který nepotřebuje další upřesnění.

Nejasné také zůstává, kdo je primárně adresátem tohoto hodnocení: žák nebo jeho rodiče? Pro každého jsou totiž relevantní trochu jiné informace. Rodiče bude asi více zajímat přehled toho co se za (půl)rok v předmětu dělo, žák to ví a číst o tom nepotřebuje. Rada pro žačku Janu, že se musí více soustředit je zase relevantní pro ni, ale pro rodiče daleko méně, protože jim nedává radu jak v tom dítě podpořit. (Jistě nejsem sám kdo si vzpomíná na „užitečné“ rady zoufalých rodičů typu Soustřeď se! a Dávej pozor!.)

Zkrátka bez soustavného zájmu žáků a rodičů je závěrečné slovní hodnocení bezcenné a tam, kde zájem existuje je zbytečné.