Střední školy bez přijímaček?

České střední školy dlouhodobě nabízejí méně studijních míst než je počet zájemců o studium. Uchazeči jsou proto nuceni skládat přijímací zkoušky, kde dochází k jejich selekci. Mnozí odborníci považují za lék rozšíření počtu míst na středních školách a někteří také zrušení přijímacích zkoušek. Přispěje to ale skutečně ke zlepšení stavu českého školství?

Duelu se zúčastnili Jiří Růžička, ředitel Gymnázia Jana Keplera v Praze, a Petr Matějů, předseda Institutu pro sociální a ekonomické analýzy.

Jiří Růžička
V poslední době se velice často diskutuje, či lépe řečeno píše o přijímačkách na střední školy. Musím konstatovat, že téměř nikdy se nepíše o přijímačkách, jaké jsou, ale o přijímačkách, jaké si autoři myslí, že jsou.

Protože se pohybuji v této oblasti velice dlouho, dovolím si pár konkrétních poznámek. S výjimkou gymnázií a několika málo tříd exponovaných oborů je na středních školách místa víc než zájemců. Na veřejná čtyřletá gymnázia se letos nedostalo pouze kolem 30 % uchazečů, takřka polovina z nich naplnila počty až dodatečnými koly přijímacích zkoušek. O soukromých školách je zbytečné mluvit. Ty až na pár výjimek vezmou každého, kdo je ochoten zaplatit… Rozhodně z toho tedy nemůžeme dělat závěr, že se na gymnázia dostane pouze polovina uchazečů a budoucí deváťáky a jejich rodiče děsit už předem.

Za komentář stojí i donekonečna opakované poznámky o tom, že většina škol lpí na tom, aby „děti nosily v hlavě telefonní seznam“. Téměř 7500 z 20 000 uchazečů letos skládalo zkoušky připravované renomovanou firmou, která se testováním zabývá a zdůrazňuje, že jde o testování předpokladů, tedy ne o testování „znalosti telefonního seznamu“.

Nechci ale problém přijímaček bagatelizovat. Problematika je skutečně složitá. Přijímací zkoušky nemůžou totiž mít pouze funkci eliminování uchazečů, kteří přesahují kapacitu přijímaných. Měly by také zjistit, jestli uchazeč bude vybranou školu zvládat, jestli si vybral správně. Málokdo si chce připustit, že je v něčem slabší než ti ostatní. Možná to zní krutě, ale i takováto informace v pravý okamžik může být velmi prospěšná. Možná děláme chybu, že se snažíme dětem vše ulehčit. Možná by bylo lepší je připravit i na skutečnost, že každý z nás nedosáhne okamžitě a snadno na všechno, co se mu líbí. To je možné v reklamách, ale ne v reálném životě. Ale o tom se už v tisku nepíše…

Petr Matějů
Jiří Růžička svůj první příspěvek uzavírá dvěma myšlenkami, které považuji pro tento duel za klíčové. Předně píše, že přijímací zkoušky nemají pouze eliminovat uchazeče, kteří přesahují kapacitu škol, a že by měly také zjišťovat, jestli uchazeč bude vybranou školu zvládat. Dále píše, že je vlastně dobře, že se mladý člověk včas dozví, na co vlastně „nemá“. Přestane si hned na začátku o sobě dělat iluze a bude dělat jen to, na co stačí.

Na těchto myšlenkách je vidět podstata problému. Dokazují totiž, jak silně u nás zakořenil podle mého soudu zcestný princip, podle kterého šance na vzdělání lze odvozovat od existujících kapacit různých typů škol, které stanovují ministerští nebo krajští úředníci.

K první myšlence. V rozložení IQ na tom naše populace není hůře než populace v zemích, kde středního všeobecného vzdělání dosahuje většina mladých lidí, přitom u nás to je jen jedna pětina. Přijímačkami se přitom bojuje zejména o místa na gymnáziích, protože všichni dobře vědí, že právě studium na gymnáziu zvyšuje šanci přijetí na vysokou školu, kde – jak známo – neuspěje okolo poloviny přihlášených. Přijímačky tedy nejprve odrazují a pak eliminují, což považuji za nepřijatelné jak z hlediska společenského (plýtvání lidskými zdroji), tak z hlediska lidského a morálního (právo na vzdělání odpovídající schopnostem).

Ke druhé myšlence: Protože přijímačky odrazují a eliminují, neposkytují mladému člověku informaci o tom, co v něm skutečně je, a co tedy lze vzděláním dále rozvinout, ale v prvé řadě o tom, jak dobře byl na začínající školské „dostihy“ připraven rodiči a školou, ze které přichází. I to je známý fakt potvrzený jak domácími, tak mezinárodními výzkumy.

Dříve než budeme diskutovat o přijímačkách, měli bychom si ujasnit, zda chceme, aby náš vzdělávací systém vypadal tak, jak vypadá, a fungoval tak, jak funguje. Změnou přijímaček systém vzdělávání nezměníme. Podle mého názoru je třeba náš systém vzdělávání zásadně změnit. Pak teprve bude možné dělat něco s přijímačkami.

Jiří Růžička
Tak to ne! Nerad bych, aby mně kdokoliv podsouval myšlenky, které jsem nejen neřekl, ale které mě ani nenapadly! Rozhodně netvrdím, že přijímací zkoušky jsou důležité proto „…že se mladý člověk včas dozví, na co nemá, a bude dělat jen to, na co stačí…“ Přijímací zkoušky na střední školy totiž absolvuje velmi malá část populace, týkají se poměrně malého počtu uchazečů o studium a zcela nepochybně i malého počtu škol. Například na exponovaná veřejná pražská čtyřletá gymnázia se letos nedostalo přibližně jen 30 % zájemců a velká část těchto škol naplnila stav až po dodatečných kolech přijímacích zkoušek! Začínáme se tak přibližovat situaci známé i ze zemí, které se právem pyšní tím, že selektivnost vzdělávacího systému je u nich neznámým pojmem.

Například ve Finsku, které dlouhodobě dosahuje mimořádných výsledků ve srovnávacích testech středoškoláků, existuje také mechanismus, který eliminuje vysoký počet zájemců o některé školy. Kupodivu právě tak, že bere v úvahu předchozí přípravu – žáci jsou vybíráni na základě vysvědčení z předchozí školy. Už dlouho dopředu tak žák ví, na co se nemá hlásit! A nezbývá mu žádná šance se o místo poprat, vybojovat si školu svých představ, dokázat, že na ni stačí…

Je fakt, že někteří zájemci o studium se skutečně díky přijímačkám nedostanou na školu, kterou si vysnili. Možná zbytečné, spravedlivé či nespravedlivé, smutné, ale ne fatální! Šance získat středoškolské vzdělání mají i jinde. Problém je v tom, že někomu chybí šance získat právě všeobecné středoškolské vzdělání! A to není problém přijímaček. Buď je škol poskytujících všeobecné vzdělávání – rozuměj gymnázií – málo, a to se nezdá z celostátního pohledu jako pravdivé tvrzení, nebo ho jiné školy neposkytují dostatečně. Není v tom klíč k řešení problému?

Petr Matějů
Je mi líto, ale věta mého oponenta: „Možná to zní krutě, ale i takováto informace v pravý okamžik může být velmi prospěšná“ a můj „překlad“: „Je vlastně dobře, že se mladý člověk včas dozví, na co vlastně nemá“ říkají sémanticky totéž. Je třeba si dávat pozor na skutečný obsah sdělení.

Ale k věci. Údaj, podle kterého se na „exponovaná“ (čti „elitní“) čtyřletá gymnázia nedostane jen 30 % uchazečů, nelze použít jako důkaz proti mému tvrzení, že systém je silně selektivní (což dokazují údaje OECD). Můj oponent zapomíná, že část poptávky po elitním vzdělání je uspokojena již v 11 letech přechodem na víceletá gymnázia, kde v roce 2003/04 bylo odmítnuto 55 % uchazečů, což vysvětluje, proč je sociální skladba studentů víceletých gymnázií tak silně „posunuta“ ve prospěch dětí z rodin s nejvyšším sociálním statusem.

Zapomíná ale i na to, že funguje silná sociálně podmíněná autoselekce. Podle výzkumu PISA 2003 se na čtyřletá gymnázia hlásí jen 22 % nadprůměrně schopných dětí z rodin vyučených rodičů, ale 62 % stejně schopných dětí rodičů s vysokoškolským vzděláním. Zajímalo by mě, zda si můj oponent myslí, že je dobře, že dvakrát většímu podílu nadprůměrně schopných dětí z rodin vyučených rodičů se „v pravý okamžik“ zřejmě dostalo „prospěšné“ informace, která je – s ohledem na reálné šance uspět - vedla k rozhodnutí to ani nezkusit.

Pokud se v tvrdosti přijímaček na střední školy chceme srovnávat s Finskem, musíme především uvést, že všechny typy středních škol tam poskytují všeobecné vzdělání ve větší míře než u nás. A nesmíme zapomenout ani na to, že šance přejít se středního na terciární vzdělání je tam dvakrát větší než u nás (podle údajů OECD ve věku 20–24 tam studuje 58 % jedinců, u nás jen 26 %). Nesvědčí to o tom, že „boj“ o vyšší vzdělání ve Finsku je přeci jen o něčem jiném, než u nás, což činí Finsko zemí s nejnižší selektivitou, ve které jsme naopak my skuteční „šampióni“?

Souhlasím ale s tím, že přijímačky jsou mnohem menší problém než velmi malá nabídka příležitostí studovat na různých typech středních škol poskytujících všeobecné vzdělání, které by otevíralo cestu k terciárnímu vzdělávání.

Jiří Růžička
Ústřední téma poslední repliky Petra Matějů je zapomínání. Buď zapomínám já nebo dokonce my všichni… Na autoselekci ( A co my s ní…? Nebudeme snad za někoho rozhodovat, co má dělat a tvářit se, že víme, co je pro něj správné?), na vztah sekundárního a terciárního vzdělání atd. Ne že bych nezapomínal, dokonce to snad patří i k mému věku ?, ale odmítám tvrzení, že zapomínám na to, že „… část poptávky po elitním vzdělání je uspokojena již v 11 letech přechodem na víceletá gymnázia“.

Nejen že nezapomínám, ale na tento problém myslím velice často. Na víceletá gymnázia žehrají téměř všichni. Psychologové, učitelé základních škol, rodiče nepřijatých žáků… Třídy víceletých gymnázií se rozrostly nekontrolovaně a hlavně bezohledně právě k těm, o nichž mluvíme - k absolventům 9.tříd, kteří pak mají mnohem menší šanci získat místo na čtyřletém gymnáziu. Jedna třída osmiletého studia se totiž kapacitně rovná dvěma třídám studia čtyřletého. Některé školy pak vůbec neotvírají čtyřleté studium, protože pro děti z 9. tříd prostě nemají místo!

Víceletá gymnázia mají zcela jistě své oprávnění. Rozhodně nejsme tak bohatí, abychom si mohli dovolit prohospodařit to nepatrné bohatství, které máme - totiž nadané lidi. Musíme jim vytvořit odpovídající prostředí, musíme si dovolit jistou selektivitu. Mimořádná šance by však měla být šancí pro skutečně mimořádné děti. Děti, které projdou náročným výběrovým řízením a ne děti, které za každou cenu jen utíkají ze špatné základní školy. Míst na čtyřletých gymnáziích by pak bylo dost a děti i rodiče by se nepotýkali s problémem přijímaček a my bychom nekřížili zbraně ve verbálních půtkách…

Petr Matějů
Zdá se, že přes různé názory na řadu spíše podružných věcí nakonec docházíme k tomu, co jsem napsal na začátku: „Změnou přijímaček systém vzdělávání nezměníme. Podle mého názoru je třeba náš systém vzdělávání zásadně změnit. Pak teprve bude možné dělat něco s přijímačkami.“ Obávám se, že dokud nedosáhneme shody v tom, ke kterému ze známých modelů systému vzdělávání se chceme postupně přiblížit, debaty na témata „nižšího řádu“ budou pramálo užitečné. Pokud je to možné a nebude to chápáno jako „reklama“ nabízím jako podnět k debatě tři publikace: Matějů a Straková (editoři): Vyšší vzdělání jen pro elitu?, Matějů a Straková (editoři): Na cestě ke znalostní společnosti. Část první“ Kde jsme? (obě publikace vydala ISEA) a konečně Matějů a Straková (editoři): Nerovné šance na vzdělání. Vzdělanostní nerovnosti v České republice (v roce 2006 vydalo nakladatelství Academia).