A kdy už konečně zrušíme ta víceletá gymnázia

Vladimír Balaš naznačil, že uvažuje o možném zrušení víceletých gymnázií, odpůrci i zastánci takového kroku zopakovali v médiích své argumenty, načež pan ministr v rozhovoru pro Lidové noviny a na víkendovém sněmu STAN sdělil, že nic takového nechystá, že to byla jen taková úvaha. Vcelku obvykle zmatený komunikační manévr, typický pro současnou vládu. To je opravdu všechno? Možná by stálo za to posunout debatu alespoň o kousek dál. Otázky se nabízejí: Opravdu dělení žáků do různých větví vzdělávání před patnáctým rokem společnosti škodí? Když nepřichází rušení víceletých gymnázií v úvahu, jaká jiná řešení se nabízejí? A co se stane, když jako obvykle neuděláme nic?

Pokud patříte mezi ty, kteří se upřímně diví, že zrovna víceletá gymnázia by měla škodit a zvyšovat nerovnosti, máte k dispozici prostou odpověď. Ano je to tak, potvrzeno opakovanými výzkumy ve velmi různých vzdělávacích systémech (podrobněji, s argumentací i grafy to najdete v odkazu pod článkem). Zhruba deset let starý výzkum v sedmnácti vzdělávacích systémech ukázal, že tam, kde se žáci dělí zhruba ve věku deseti jedenácti let do různě náročných škol, je míra jejich znalostí v patnácti letech rozdílnější a obecně nižší než v systémech, kde se děti dělí až po patnáctém roku. Navíc platí, že jejich školní výsledky nezávisí ani tak na osobním nadání jako na rodinném zázemí. Děti z rodin, které je motivují a podporují, a to bývají ty bohatší, mají lepší výsledky bez ohledu na míru nadání.

Proto je problematické, aby vzdělávací systém místo podpory těch, kteří tak dobré rodinné zázemí nemají, naopak dělil desetileté děti na různé školy fakticky podle vzdělání a ekonomického zázemí rodičů, ale tak to velká část české veřejnosti nechápe. V aktuální debatě to přesně shrnula ředitelka víceletého gymnázia a předsedkyně Asociace ředitelů gymnázií Renata Schejbalová. Existenci nerovností uznává, ale podle ní se „nesrovnalosti ve vzdělání mají srovnávat jinak, než že dáme dohromady chytré s hloupými“. Jenže to je právě ten omyl a nepochopení. Data ukazují, že rozlišit „chytré“ a „hloupé“ je v tak nízkém věku obtížné, a předčasným dělením dětí do různě náročných škol množství „hloupých“ zbytečně zvyšujeme. To je podstata sdělení jednotlivých zpráv a výzkumů.

Ze zmíněných sedmnácti zemí (spektrum je široké od Turecka přes Česko po USA či Rusko) patnáct potvrdilo pravidlo. Brzké dělení dětí rovná se vyšší míra nerovnosti, tedy rozdílů v úrovni dovedností a znalostí. A také vyšší míra nespravedlnosti: přestože jsem nadaný, kvůli sociálnímu zázemí nedostanu šanci. Říkáte si: „Možná to tak je, ale vadí to něčemu? Svět prostě není vždy spravedlivý.“ Odpověď je opět prostá. Pro společnost je to mimořádně nevýhodné, plýtvá tak talenty, navíc méně vzdělaní obyvatelé znamenají nižší příjmy do státní kasy a větší výdaje.

Převedeno do české reality je třeba doplnit, že k dělení dětí nedochází jen na víceletých gymnáziích. Za prvé je tu významný segment běžných veřejných základek zaměřených na výkon, které si to umí zařídit, aby do nich chodily téměř výhradně děti z vyšší střední třídy. Za druhé jsou tu soukromé, přesněji neveřejné základní školy, a pak ona víceletá gymnázia.

Nejméně problematické z těch tří jsou soukromé základky. Za prvé proto, že do nich chodí necelá dvě procenta žáků, ale hlavně proto, že většina z nich je otevřená i pro děti s nestandardními vzdělávacími potřebami, tedy v tomto smyslu jde většinou o malé inkluzívní školy. Ale pořád je pravda, že děti z chudších rodin tu potkáte jen výjimečně.

Větší problém jsou víceletá gymnázia, kam po páté a sedmé třídě odchází zhruba deset procent žáků, nicméně ve velkých městech to může být až čtvrtina třídy, což je pro běžné základní školy velký problém. Vzdělávat na druhém stupni „zbytkové“ žáky je mimořádně náročné.

Jak rozměrný je segment výběrových veřejných základních škol, kde se selektují děti podle sociálního původu ještě dříve a tvrději než na víceletých gymnáziích, se dá jen odhadovat. Ve větších městech je téměř vždy takových škol několik - a jde o velké školy se stovkami žáků. Pravděpodobně tedy půjde opět o podíl na úrovni vyšších procent populačního ročníku.

Všechny tři skupiny žáků mají jedno společné. Jejich rodiče nejsou spokojeni s veřejnými školami v jejich okolí. To neznamená, že by neexistovaly kvalitní veřejné inkluzívní školy. Ale není jich dost, jsou rozložené nerovnoměrně, jsou plné po střechu a je těžké se do nich dostat. Proto rodiče volí některou z únikových cest. Buď přežít pět let na základce a pak na víceleté gymnázium, nebo jít rovnou někam do soukromé školy. Buď už existující, nebo do takové, kterou si parta rodičů či učitelů sama založí.   Bohužel, všechny tyto cesty jsou jen příznakem špatně fungujícího veřejného školství.

Proto mají pravdu obhájci víceletých gymnázií, že pouhým jejich zrušením se situace nevyřeší. Rodiče přijdou o jednu z únikových cest a o to intenzivněji se budou snažit ze systému uniknout těmi zbývajícími. Pokud ministr Balaš říká, že víceletá gymnázia rušit nebude, ale bude podporovat běžné základky a kvalitní přípravu učitelů, je to správně. Jenže je to zjevně nedostatečné. Podobná vyjádření slýcháme už minimálně deset let, ale zájem o víceletá gymnázia masivně stoupá, ve velkých městech kalamitně. Co se tedy dá udělat? A co se stane, když neuděláme nic?

Jedna z možností je inspirovat se Finskem. Tam o ukončení rozdělování dětí do různě náročných škol v deseti letech rozhodli v roce 1963, ale výběrové školy rušili postupně od roku 1972 až do roku 1979. Převedeno do české reality – vzhledem k tomu, že máme málo tříd čtyřletých gymnázií a zájem o gymnaziální studium výrazně roste, dávalo by smysl postupně, od regionů, kde je tlak na osmileté studium nižší, převádět třídy nižšího gymnázia na třídy vyššího gymnázia. Žáci by zůstali do deváté třídy na základní škole, ale čtyřletých gymnaziálních tříd by bylo více než dnes. Vymezit bychom si na to mohli příštích deset patnáct let. Bylo by jasné, jaký je dlouhodobý záměr státu, a dávalo by to rodičům najevo, že o šanci na gymnaziální studium svých dětí nepřijdou. Ale také by to vyžadovalo širokou politickou shodu. Nejhorší, co by se mohlo stát, by bylo zavedení a pak rušení takového systému.

Druhá a pravděpodobnější možnost je, že neuděláme nic. Protože střední třída si víceletá gymnázia vzít nedá a politická scéna se na konstruktivním řešení na dvacet let dopředu nejspíš nedomluví. Můžeme doufat, že realita si najde nějakou cestu, o níž možná dnes ještě nevíme a nebude jen destruktivní. Anebo destrukce veřejného školství a desetitisíce nespokojených a společensky aktivních rodičů donutí politiky, aby nějaké systémové řešení hledali. Zkušenosti z posledních let ukazují, že akutní krize jsou tím jediným, co nás donutí změnit navyklé způsoby jednání. Možná je tomu tak i ve vzdělávání.

Autor je dramaturg a scenárista, spolupracovník Informačního centra o vzdělávání EDUin