Gesto jedné novinářky

Aktuální diskuse o stavu českých médiích konečně nabrala konkrétnější tvar. Stačilo přitom tak málo.

Zajímavá debata, která se rozvinula poté, co Erik Tabery napsal svůj text Média v éře Andreje Babiše (mé stručné poznámky na téma naleznete na mém blogu) dnes dostala příklad ze života, který ukázal jednak slabiny dosavadní (jinak důležité a inspirativní) diskuse a jednak odhalil podstatu věci.

Erik Tabery svůj text napsal jako reakci na výčitky ze strany těch, kteří vedou velice silný boj proti Andreji Babišovi jako největší hrozbě současné demokracie a kteří Respektu vyčítají přílišnou pasivitu v tomto směru. Na to se pak nabalilo spousta emocí, argumentů souvisejících i nesouvisejících a skončilo to trochu ve vzduchoprázdnu bez nějakého zásadnějšího vyústění či pojmenování pravé podstaty problému. Mimo jiné i proto, že je v těch komentářích obsaženo až příliš čtení mezi řádky, které nemůže být vyřčeno naplno z kolegiality či přepuštěného másla na hlavě. Naštěstí dnes Kateřina Šafaříková, redaktorka Lidových novin, oznámila svou výpověď a doprovodila ji komentářem, který dosud trochu zmatenou debatu strhává zpátky na zem a konečně umožňuje vidět dění v té správné perspektivě.

Jakkoliv sdílím názor, že trojjedinnost Andreje Babiše v byznyse, politice a médiích je neslučitelná se zdravým stavem společnosti, nesdílím jen proto automaticky i názor, že se z novinářů mají stát aktivní bojovníci na barikádách vykřikující poplašná hesla. Už jsem dříve psal, že hysterie není program a že jediným možným postupem, který skutečnému novináři hodnému jeho jména zbývá, je předkládání věcných a faktických informací a jejich zasazování do kontextu. Zbytek už je na příjemcích těchto informací a zodpovědnost za rozhodování nejde přenášet z jejich beder na ta novinářská.

Exaltovanost a na všechny směry stříkající emoce, kterým často chybí konkretizovaný věcný background totiž v konečném důsledku působí kontraproduktivně a nemají šanci kromě již přesvědčených nikoho přesvědčit. Proč? Protože forma sklouzává k politickému aktivismu, který shání a burcuje fanoušky a je ochoten na oltář „velkých pravd“ obětovat i podstatu novinářské práce.

O to víc paradoxní, zábavné a směšné pak je, že se morálkou, ctí a integritou v boji proti největšímu zlu zaklínají ti, kteří je v dobách předchozích jistě na své standartě neměli a jejich kolegové z mediálního prostředí to o nich bohužel moc dobře vědí, jen se to neříká nahlas.

Není divu, že v takových souvislostech pak české mediální prostředí vyvolává dost politováníhodné pocity. A že komentáře slovenských kolegů, kteří na rozdíl od těch českých dokázali pojmenovat zcela přesně, kde leží kámen úrazu, když jejich deník SME z podstatné části koupila investiční skupina Penta, znějí vedle těch českých mnohem svobodněji, upřímněji a přesvědčivěji a není těžké jim uvěřit jejich osobnostní integritu.

České prostředí neodvahou pojmenovat věci pravými slovy trpí. Pokud někdo z prostředí konfliktu zájmů velkých oligarchů odcházel, činil tak většinou individuálně, nikoliv koordinovaně jako tomu bylo na Slovensku, nevyjadřoval se k okolnostem ani důvodům odchodu. Tím ovšem také neumožnil ostatním, aby si udělali obrázek o situaci. Těžko to někomu vyčítat, ale zároveň se ani nelze divit, když pak následuje jen obecné znepokojení z konfliktů zájmů a střetů různých typů moci, které by se měly za normálních okolností vzájemně kontrolovat. Chybí fakta, chybí důkazy, a chybí logicky.

Pokud bych měl mluvit o stavu českých médií, pak je to právě tohle, co jim ubírá na přesvědčivosti, významu, smysluplnosti a důvodech k existenci. Dojem si čtenář umí udělat taky, ale novinářské shánění faktů je ta skutečná práce, kterou očekává od médií. A jsem si jist, že se mu jí nedostává v míře, která by byla potřebná.

Gesto Kateřiny Šafaříkové je výjimečné tím, že je gestem vpravdě novinářským. Byť jí někdo může předhazovat, že už rok a půl pracovala v pokroucené realitě a neodešla dřív, můj obdiv má za to, že tak učinila s jasným, věcným a faktickým zdůvodněním poté, co pro svůj krok získala naprosto neoddiskutovatelná fakta. Udělala to, co by měl dělat novinář každý den – získala všechny potřebné informace, které byly nutné pro přesvědčivý popis reality, zveřejnila je, a pak se podle nich ještě navíc zachovala. Co od odpovědného novináře chtít víc?

Díky ní máme konečně první naprosto nezpochybnitelný popis reality. Dřívější obecná tvrzení Sabiny Slonkové byla natolik nekonkrétní, že ve své podstatě nikým nemohla pohnout. Ale po slovech Kateřiny Šafaříkové stojí teď Lidové noviny úplně nahé. Bude zajímavé sledovat, kdo na tom místě a jak dlouho vydrží stát s nimi.

P.S. Lidové noviny jsem dříve kupoval a četl denně po dobu patnácti let. Lítosti se bráním těžce.

Autor je publicista a ředitel internetového vydavatelství. Článek jsme se svolením převzali z jeho blogu.