Kandidát Halík by musel vyměnit kleriku za hroší kůži

Tak tohle asi čekal málokdo. Lidové noviny napsaly o možné kandidatuře kněze a profesora Tomáše Halíka na Hrad, načež se na sociálních sítích i v tisku rozpoutala vášnivá debata, do níž cítil potřebu vstoupit i leckdo z veřejných činitelů včetně bývalého prezidenta. Tři a půl roku před další prezidentskou volbou jsme se tak z ničeho nic ocitli v předčasné ochutnávce příští kampaně. 

Už fakt, že pouhá představa Halíkovy kandidatury, o níž se ostatně mluví dobrých patnáct let, tak elektrizuje především jeho odpůrce, vypovídá o lecčems. Paradoxně hlavně o tom, že Tomáš Halík - nedávno ověnčený uznávanou Templetonovou cenou, udělovanou za zásluhy o pokrok v duchovní oblasti - by patřil k prezidentským kandidátům první třídy.

Zvětralé klišé 

A co na to sám Halík? Ten neváhal přerušit své poustevnické usebrání na břehu Rýna, aby vysvětlil, proč teď nevidí důvod ucházet se o prezidentský úřad. Do odmítavého tónu se mu přitom „vloudilo“ i několik pozoruhodných připomenutí. Například, že v Německu je prezidentem pastor Gauck, kterého našim sousedům závidí celá Evropa. Anebo že oba dva první prezidenti ČSR, Masaryk a Beneš, měli tutéž profesi jako Halík, byli profesory sociologie Univerzity Karlovy.

Zkrátka Halíkův vzkaz z poustevny nevyznívá jako kategorické ne. Spíš v duchu – nepočítám s tím, ale nevylučuji to. Což je zhruba postoj, který dává najevo od okamžiku, kdy ho vybídl k prezidentské kandidatuře Václav Havel. Tehdy Halík v knize Co je bez chvění, není pevné napsal při vnímavém vážení argumentů pro a proti případné kandidatuře: „Nemohu věčně jen kritizovat politiky a v okamžiku, kdy by se po mně chtělo, abych na sebe vzal odpovědnost, se alibisticky schovat za černou kleriku a odmítnout vzít na sebe riziko a odpovědnost.“

Černá klerika – právě ta je pro mnohé argumentem, proč by kněz Halík neměl šanci zvítězit nad silným lidovým kandidátem levice. Jenže není zrovna tohle už poněkud zvětralé klišé? Vždyť již delší dobu Halík nepůsobí jako exponent katolické církve, ale spíš jako reprezentant daleko širší duchovní oblasti. A není sporu, že tento jeho rozměr nabyl na významu právě udělením Templetonovy ceny.

Schwarzenberská past

Kandidát takového formátu v minulé prezidentské kampani nebyl - a těžko můžeme odhadovat, jak by veřejnost na něj zareagovala. Nelze vyloučit, že už sám fakt, že by se Halík objevil mezi uchazeči o Hrad, může významně ovlivnit diskusi o příštím prezidentovi. Pokud by do kampaně vnesl morálně duchovní rozměr prezidentství, nemuselo by přinejmenším tak lehce zvítězit pojetí prezidenta jako lidového burana, jak se to nakonec stalo při minulé volbě.

Proti vítězství Tomáše Halíka v prezidentském klání spíš mluví jiný moment, než že je klerikál. A sice, že by v drsné kampani musel onu černou kleriku vyměnit za hroší kůži. Nelze si představit, že by prezidentskému křeslu dokázal obětovat své zásady a hlásal něco jiného, než si myslí, například o vyhnání sudetských Němců nebo církevních restitucích. A zřejmě by uvízl v téže pasti jako Karel Schwarzenberg, když neváhal odsoudit Benešovu genocidní politiku, ač musel vědět, že tím posílí svého bezbřeze populistického soka.

Mezi nebem a Hradem

Zrovna v této době, kdy člověk musí sledovat alibistické a zbabělé reakce české vlády a dalších veřejných činitelů na dění v Rusku a na Ukrajině, se ukazuje, jak nám chybí Václav Havel. A je to právě Halík, kdo se svou schopností v pravý okamžik připomínat a hájit hodnoty demokracie, politiky a svobodné občanské společnosti dozrává do role Havlova důstojného pokračovatele.

Stále se však zdá, že v tom bude prospěšnější a věrohodnější pro českou i světovou veřejnost v roli nezávislého intelektuála než jako prezident. Koneckonců, jak sám píše: „Ono mi, upřímně řečeno, víc záleží na tom, abych se nakonec dostal do nebe, než na pět let na Hradčany.“