Na Majdanu až do konečného vítězství

Revoluce je vždycky plná náhod, zvláštních setkání, absurdit a kontrastů. Je to kotel událostí, do kterého jsou vrženi všichni účastníci - a ona pak, někdy navždy, změní jejich životy.

Vylézám z kyjevského metra na stanici Chreščatyk;  hned cítím kouř z povstaleckých ohňů a slyším dunění lidských hlasů. To dunění, ze kterého jde strach – rodí se na ulicích ve sroceném davu a jeho matkou je lidský hněv. Tentokrát hněv z polototalitní nesvobody, arogance i obyčejného státního násilí a útlaku.

Všude silný dým z improvizovaných ohnišť rozložených na mramorové dlažbě centrálního kyjevského náměstí. Dřevěnými ohradami chráněné tábory jednotlivých regionů, obrovské kozácké kotle, stany, sklady potravin, hromady demižonů na vodu. Tábor na Majdanu nezaležnosti připomíná kozácké ležení jak jej známe z obrazů ukrajinského rodáka Ilju Repina.

A všude lidé. Postávající a poslouchající projevy řečníků, popíjející čaj nebo pochutnávající si na jídle, sekající dřevo, ohřívající se u sudu. Střídají se ve vaření a v zajištění chodu tábora ohrazeného čtyřmetrovými barikádami, přijíždějí zdaleka; jsou tady týden a pak se vrací domů. Někteří se znají odpradávna, jiní se poznali až teď. Spojuje je jedna pradávná touha: žít ve svobodné zemi bez teroru, zlodějen a ponižování, s možností domoci se práva, které platí pro všechny bez rozdílu.

Chvíli loupu cibuli, ta je zapotřebí pořád. Pak předávám nože dvěma holčinám, které se nabídly, že nám pomůžou. Fotím naše kozáky, vysoké urostlé chlapy s ostře řezanými rysy, a pak se přesouvám do honosného obchodního centra za našimi zády, abych se ohřál a bolavé zmrzlé nohy natáhl v koženém křesle drahé kavárny. Od ohňů a kotlů se po pár krocích ocitám v úplně jiném světě. Krasavice si klidně vybírají kožichy a náušnice od Swarovského, jako by se venku nic nedělo. Vůbec si nevšímají ani mně ani zápachu kouře, který po mnoha dnech v táboře vydává moje oblečení.

Po chvíli odpočinku opět vyrážím fotografovat mezi lidi, mnozí už o nás vědí a váží si české účasti. Využívám průkazky jednoho z poslanců ukrajinského parlamentu a dostávám se do provizorní ubytovny povstalců umístěné v bývalém paláci na výchovu mladých šlechtičen. Je to tady jako v roce 1917 ve Smolném, jen Lenin podepisující ve své pracovně rozsudky smrti pro tisíce lidí naštěstí chybí.

Lidé po stovkách spí na chodbách pod barokními stropy, mačkají se jeden ke druhému a zápasí o trochu spánku. Kyjev mimo centrum revoluci skoro ničím nepřipomíná, ale tady se dá revoluční nálada přímo krájet. Odcházíme i s poslancem na večeři k němu domů a tak revoluční den zakončuji v jeho mnohaposchoďovém domě v luxusní kyjevské čvrti - jeho sousedem je například kyjevský prokurátor, jehož odvolání požaduje dav na ulicích.

Popíjíme vodku a zakusujeme ji červeným kaviárem. Den končí, je třeba se trochu vyspat a zítra zase vyrazit do tábora, loupat cibuli, povídat si s lidmi, vařit a dokumentovat. Revoluce nekončí, trvá „až do konečného vítězství“, jak skandují davy na ulicích. Jak ale vypadá to konečné vítězství – to nikdo ani netuší.

Autor je novinář a fotograf