FC Roma: Můžou Romové hrát fotbal?

Kauza romského děčínského týmu TJ Junior Roma, s nímž většina soupeřů ve třetí třídě okresního přeboru odmítla hrát, proběhla před dvěma lety médii. Teď tvoří hlavní linku dokumentu FC Roma režisérů Rozálie Kohoutové a Tomáše Bojara, který soutěžil v dokumentární sekci karlovarského festivalu.

Dokumentaristé se netají sympatiím k Romům – Kohoutová vystudovala romská studia – a snahou ukázat je jako „normální“ lidi, kteří řeší, jak udržet balon, vychovávají děti, nadávají na důchodovou politiku a reflektují svoji pozici ve společnosti i „problémové spoluobčany“. Točit pozitivně a zvlášť o tématu, které většinová společnost naopak vnímá negativně, koketuje vždy s agitací. FC Roma ale agitka není: spojením fotbalu a humoru se tvůrcům podařila nesnadná věc.

Že je předpojatost vůči Romům v české společnosti hluboce zakořeněná a rasistické poznámky na jejich adresu nejen tolerované, ale i kvitované, ukázal nedávno jeden z dílů pěvecké reality show Tvoje tvář má známý hlas na TV Nova. Po vystoupení Ivany Chýlkové napodobující romskou zpěvačku Věru Bílou poznamenal porotce Jakub Kohák, že mu „během vystoupení zmizel telefon“. Na konci pořadu ještě dodal: „Nejenže mi zmizel telefon, ale kluci z techniky mi říkali, že i poklice z auta, takže Věro Bílá, vraťte mi to potom, jako.“

Kohák zúročil stereotyp Romů coby zlodějů a pěkně ho v hlavním vysílacím čase upevnil. Mohl ještě přidat nějaký „humor“ na Romy zneužívající sociální dávky a nepřizpůsobivé agresory, aby doplnil silnou trojku předsudků - se kterými logicky pracuje i FC Roma. Hlavně s těmi týkajícími se agrese a „parazitování na sociálním systému“. Romští fotbalisté v soutěži chyběli tři sezony právě kvůli agresivitě.  V roce 2011, tehdy pod názvem FC Roma Děčín, se porvali se soupeřem, na hřišti musela zasahovat policie a klub dostal pokutu.

Argument, že týmy nechtějí s Romy hrát kvůli tomu, že hrají agresivně a jsou vulgární, se opakuje i v telefonických hovorech, které vede brankář Patrik Herák se zástupci klubů, když se je snaží přesvědčit, aby do zápasů s nimi nastoupili - s tím, že jejich nový tým už je zcela jiný než ten bývalý problémový. Druhá strana se urputně brání, že nejde o rasismus. Telefonáty představují v malém hlavní drive dokumentu: snahu přesvědčit většinovou společnost, aby změnila pohled.

Jít na to přes fotbal, lidovou a milovanou zábavu, která dokáže do velké míry sjednocovat, je chytrý tah. Načasování premiéry na rok, kdy je fotbal kvůli mistrovství Evropy dvojnásob viditelný, jistě není náhodné. V kabině se nenásilně stírají rozdíly mezi romským a gádžovským týmem: oba trápí stejné problémy, vymýšlejí stejné strategie, používají stejný žargon a zjevují se ve stejných scénách ala Pepík Hnátek.

Svérázný trenér Pavel Horváth se snaží svoje hochy - z nichž některé zajímá víc marihuana než fotbal – hodnotit stejně jako jeho „bílý“ kolega. Kritizuje nevalné kvality útoku svých borců, radí jim, jak se držet vzadu a zbytečně neotevírali prostor pro soupeře. Peskuje je za neochotu dotahovat věci do konce a zabojovat, a naopak chválí, když hráli inteligentně. Po prohraném zápase se hráči utěšují stejně roztomilými frázemi, které je možné zaslechnout z úst televizních komentátorů i nad pivem v „bílé“ hospodě: že jim prostě chyběla trocha toho štěstí. Zelená je tráva a míč je kulatý.

Na hřišti ale atmosféra houstne. Úsměvnost kabiny střídá v řadě zápasů napětí a nevybíravé pokřikování, kdy se dostane i na Hitlera a plyn. Z reakce na zjevný rasismus jednoho z fanoušků vzejde i věta rozčíleného Patrika Heráka, kterou dokumentaristé použili jako slogan filmu: Hitler na hřiště nepatří. Rasistické poznámky včetně obskurních výroků typu „nejsem rasista, ale všichni lidé by měli být bílí“ přitom příznačně přicházejí z ochozů. Možná padly i na hřišti, ale člověku se chce (jistě trochu naivně) věřit, že fair play a chuť zahrát si fotbal je silnější.

Fotbalový folklor je nicméně jen jednou rovinou dokumentu, který staví z části na inscenovaných scénách a snaží se proniknout do běžného života dvou hlavních romských neherců a děčínské komunity, v níž se pohybují. Ukazuje, jak Romové vnímají bílé Čechy, „kterých je sice deset milionů, ale pořád se bojí nějakých Romů“. Ještě další vrstvou jsou pak komentáře a pozorování z korby popelářského vozu, na níž tráví rána se svým bílým kolegou „za deset tisíc čistého“ Herák. Projíždějí severočeskými vesnicemi a řeč přijde třeba na „fakta“ z ranku mýtů, že Romové mají všechno zadarmo včetně léků, za které musí bílí Češi platit. Už ale není jasné, odkud se tohle moudro vzalo. Prý se to děti učí ve škole.

Téma podezřívavosti Čechů vůči jinakosti, která jim je odmalička vštěpovaná, se změní ve vtipnou slovní přestřelku, kde vzduchem éítají svastiky i Ku Klux Klan. Špičkování mezi parťáky v sobě nese jasný záměr ukázat iracionálnost předsudků. Dokumentaristé to ovšem vzápětí zkomplikují tím, když ukáží, že i Herák s Horváthem mají obavy z jiného podobně jako Češi. To, když dojde na muslimy. Na hraně ostatně bruslí tvůrci po celou dobu -  zcela v parametrech formátu komedie, díky níž je možné některá vážná témata odlehčit, ale zároveň je nechat naplno a neagresivně zaznít.

I autoři měli obrovské štěstí. Že hlavní protagonisté kauzy – brankář Herák a trenér Horváth – v sobě mají koňskou dávku přirozenosti před kamerou, svérázné charisma, inteligenci a integritu, s níž se berou za svoji věc. Jakkoliv u toho „pičují“ a „kurvují“. Snaží se nejen přesvědčit týmy, aby s nimi hrály, ale dívají se dopředu. Ve fotbale vidí šanci pro romské děti, které by jinak bezcílně bloumaly po ulicích a sklouzly k drogám  - což oba vnímají jako cosi, co křiví a ničí jejich komunitu. Jakkoliv je sport coby spása téma obehrané a banální, není o nic méně pravdivé. Na Romy, kteří jim dělají špatné jméno, se koukají podobně nesmlouvavě jako většinová společnost.

FC Roma po pětasedmdesáti minutách hry vítězí. Chytrým kličkováním mezi stereotypy, rychlou výměnou přímočarých postřehů dostatečně srozumitelných i pro fanouška, který na Romy přivolával Hitlera - a pozitivním poselstvím, jejž ale film manipulativně neotlouká divákovi o hlavu. Romskou komunitu přehnaně neromantizují, ač jistá témata vynechávají, protože netočí sociálně-kritický dokument, zároveň je jasné, komu fandí. A není na tom nic špatného, přestože to může být někomu jako libůstka městských liberálů, kteří na sociálně i ekonomicky složitý sever Čech vyrazili na výlet a pak se vrátí zpátky do komfortu Prahy. Zvlášť ve společnosti, z níž pozitivní příklady (nejen v souvislosti s Romy) mizí a  intolerance stoupá. Jó, fotbal to je hra.