Když David Lynch pracoval v tiskárně
Tři portréty uvedené ve Varech boří mýty o trpících umělcích a mistrech
Produkční dějiny kinematografie se dlouho psaly hlavně přes velké muže v režisérské židli, kteří se obětovávají pro své umění. Jakkoliv už dávno automaticky přijímáme, že film je dílo kolektivní, figura režiséra stále zůstává tím hlavním, o koho fanoušci, ale i historikové jeví největší zájem. A jeho výsledkem pak často bývají neživotné projekce vlastních představ a tužeb. Tři filmy, které nabízí letošní ročník karlovarského festivalu, se snaží přiblížit ke třem výrazným režisérům odjinud.
Film Andrzej Wajda: Akce! se to pokusil to přes práci na nejosobnějším filmu jeho kariéry a přes pohled studentů na svého učitele. Snímek 76 minut a 15 sekund s Abbásem Kiarostamím přes blízké přátelství autora s tvůrcem. A titul David Lynch: The Art Life přes autorovu výtvarnou tvorbu a raná léta před tím, než začal točit filmy. Každý po svém, ale všechny dávají hlas výhradně člověku, o němž vyprávějí – a narušují tak tradiční piedestalový portrét „velkého tvůrce a jeho cesty k výjimečným filmům“.
Je to dobré povolání
Loni zesnulý polský režisér Andrzej Wajda natočil za svoji kariéru padesát snímků. Od Kanálů a filmu Popel a démant, který byl mimochodem zařazen do letošního karlovarského programu, kde se potvrdilo, že Wajdova tvorba nestárne. Tedy od padesátých let, kdy se mu dařilo vyjednávat s komunistickým režimem a natáčet díla kritická vůči polské společnosti, dějinám a později i politice strany, až po loňský portrét Mžitky o malíři Wladyslawu Strzeminském, který odmítl sloužit socialistickému realismu.
Ve všech filmech Wajda tak či onak vypráví o Polsku, a tím také o sobě jako o Polákovi. Ale jeho snímkem nejosobnějším je pravděpodobně Katyň z roku 2007. Válečné drama zpracovává povraždění desetitisíců polských důstojníků sovětskou tajnou policií NKVD v roce 1940 – jednu z nejtragičtějších událostí polských dějin, která se stala i Wajdovou osobní tragédií. Až o padesát let později Rusko po mlžení, lhaní a mytizování přiznalo, že masakr polské vojenské a společenské elity opravdu nařídil Stalin. Mezi zavražděnými důstojníky byl i Wajdův otec.
Snímek Andrzej Wajda: Akce! - který realizovali čtyři Wajdovi žáci - by tak mohl být vnímán jako standardní „film o filmu“. Koneckonců, zaznamenává dva měsíce natáčení Katyně. Natáčení je ovšem jen prostředkem, jak nahlédnout na případě jednoho konkrétního filmu do Wajdova myšlení, na jeho přístup, který je platný obecně. „Kolik osobní intenzity do filmu člověk dá, tolik se mu vrátí na plátně,“ říká tu v jednu chvíli.
Jednaosmdesátiletý tvůrce s pověstí nekompromisního intelektuála, který má v Polsku postavení legendy, vystupuje z obrazu jako řemeslu oddaný profesionál s naprostou autoritou, ale překvapivě i jako vtipný a jemně ironický muž, který dokáže (často sám pro sebe) glosovat situaci na place včetně (ne)připravenosti herců, špatného umírání před kamerou nebo přílišného zápalu svého asistenta. Aniž přitom kdykoliv sleví ze svého soustředění na film, který považuje za osobní svědectví.
Míru oddanosti vykreslují nejvíc dvě scény. Ta úvodní, v níž sledujeme zblízka Wajdovu tvář, když strohými slovními příkazy a úsečnými gesty diriguje v naprostém soustředění masovou scénu. A pak sekvence, kdy ho o pauze představitelka malé hrdinky ve filmu poprosí o fotku pro maminku. Původně jeden snímek na mobil se promění v manévry, jež Wajda řídí s cílem vytvořit dokonalou fotku. Precizní zmrazení okamžiku a nejlepší verzi možného. Přestože se na fotografii nikdy znovu nepodívá, stejně jako na své filmy.
Ještě o něco osobnější je snímek 76 minut a 15 sekund s Abbásem Kiarostamím. Dlouholetý přítel a spolupracovník íránského režiséra, fotograf Seifollah Samadian, který dokumentoval práci na jeho filmech jako Pod olivovníky nebo Vítr nás odvane, poskládal po režisérově náhlé smrti loni v červenci v Paříži dohromady množství zdánlivě nahodilých videí zachycujících Kiarostamího život a práci.
Samadian dokument formálně koncipuje jako poctu režisérovu minimalistickému stylu s důrazem na jeho pozitivní, až dětský přístup k realitě. Padající déšť nebo štěkající psi představují nepatetickou krásu každodennosti, z níž byl Kiarostamí schopný ve filmech stvořit působivé emotivní obrazy. Jako radostná bytost, na hony vzdálená představám o sebestředném tvůrci, zde působí i sám Kiarostamí. A nakonec se Samadianovi ve filmu daří zachytit i dojem uplývajícího času, v němž je civilně přítomná smrt, jež stála u vzniku dokumentu.
Domácí kutil Lynch
Uprostřed dílny obklopen pilkami, vrtáky, barvami a dřevem, sedí v béžovém křesle muž s charakteristickou, vysoce vyčesanou bílou kšticí. Tiše kouří cigaretu. Mohla by to být umělecká instalace sama o sobě. Režisér David Lynch je stejně rozpoznatelný jako styl jeho filmů. Sladce temný, surrealisticky rozkladný, ale zároveň prostoupený vděčností k půvabu života - jakousi pootočenou upřímností, která neironizuje, ale snaží se o otevřenou emoci, jakkoliv to může být destruktivní. Proto v jeho filmografii dává smysl zdánlivě vybočující slunný příběh The Straight Story o starci, který jede na traktoru napříč Amerikou, aby se usmířil se nemocným bratrem, vedle znepokojivého ponoru do mentálních bažin amerikany v Modrém sametu.
Dokument David Lynch: The Art Life režisérů Jona Nguyena a Ricka Barnese však ukazuje muže za nálepkami „slavný surrealisticko-psychedelický filmař“ a „vypravěčská enigma“. Lynch sám je tu průvodcem po prvním zhruba čtvrtstoletí svého života. O idylickém dětství s přísným, ale lidským otcem-vědcem, o počátečním flirtování se studiem malířství v Bostonu, o formativním čase stráveném na umělecké scéně ve Filadelfii i o vlastním otcovství vypráví, jako by předčítal netradiční pohádku, v níž se občas objeví výstavka mrtvých ptáků, návštěva márnice či bláznivé ženské pobíhající po dvorku, které ovlivnily jeho rané malby a skulptury rozložených a pokřivených ženských torz.
Vyvrcholením dokumentu je začátek natáčení Lynchova debutu Mazací hlava, kterou připravoval čtyři roky navzdory skepsi rodičů ve stájích kalifornského institutu umění, kam byl přijat díky uměleckému grantu. „Telefonát, který naprosto změnil můj život. Netuším, kde bych bez něj byl,“ říká ve filmu. Končí sice na prahu jeho filmové kariéry, ale zároveň je díky němu možné lépe pochopit, proč Lynchovy snímky vypadají tak, jak vypadají, i to, že jedna cesta k nim vede přes statický obraz.
Výlety do vzpomínek podkreslované ukázkami děl, k nimž se vždy váže konkrétní imprese nebo inspirace, doplňují aktuální záběry z Lynchovy dílny/ateliéru, kde občas cupitá jeho malá dcerka. Ve svém světě a v soustředění, jež není agresivní, ale kontemplativní, pracuje na obrazech a kolážích. Nebo na obyčejné polici.
„Když jsme potřebovali peníze, pracoval jsem v tiskárně. Poslední noc, než jsem nastoupil do práce, jsem v pokoji řezal dřevo. Byl to pocit největší svobody,“ vrací se hlas přes obraz do doby, kdy jeho majiteli bylo přes dvacet a musel se postarat o ženu a novorozené dítě. Dokument tak není o Lynchovi coby výsostném a suverénním autorovi, ale o muži, kterému bylo dopřáno tvořit a který je za takovou možnost obyčejně vděčný.
P. S. V aktuálním dvojčísle Respektu najdete rozhovor s hercem Kylem MacLachlanem o návratu do Twin Peaks a spolupráci s Davidem Lynchem.
Z Karlových Varů 2017:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
