Jak jde Česku přechod od diktatury k demokracii

Kam dospěla Česká republika za 10 let od vstupu do EU? Jakých dosáhla triumfů a jaké utrpěla porážky? Jaké vyhlídky má společnost, ekonomika a politika do budoucna? Smysluplným se jeví srovnání České republiky se zeměmi, které měly v moderních dějinách podobný osud: se státy, které rovněž utrpěly trauma komunistické diktatury a kterým se poté dostalo privilegia členství v Evropské Unii. Výsledky tohoto srovnání poskytl Respektu politolog Karel Vodička, jenž působí jako vědecký pracovník v Hannah-Arendt-Institut für Totalitarismusforschung na Universitě v Drážďanech.

Východní země Evropské unie, které do EU vstoupily před deseti lety, a východní spolkové země Německa tvoří postkomunistický prostor v EU. Pro tento prostor jsou typické významné podobnosti a společné vývojové trendy, které jej odlišují jak od etablovaných demokracií v EU na straně jedné, tak od ostatních zemí bývalého východního bloku na straně druhé.

Od zavedených středoevropských demokracií v EU (Rakousko, Nizozemsko, západní Německo) se východní země EU liší traumatickou zkušeností s komunistickou diktaturou, která zpustošila morální hodnoty a deformovala politickou kulturu. V důsledku toho přetrvávají ve východní části Evropské unie rozličné demokratické deficity. Stranické systémy jsou labilní, hospodářské a politické elity náchylné ke korupci.

Občanská společnost je málo vyvinutá. Obyvatelstvo nepodporuje aktivně demokracii, ochota k politické angažovanosti je nedostatečná. Hospodářsky se postkomunistický prostor v EU odlišuje od vysoce rozvinutých tržních ekonomik EU nižšími příjmy obyvatelstva a nižším hrubým domácím produktem na hlavu, rovněž tak vyšší mírou nezaměstnanosti.

Na druhé straně se postkomunistické země, které jsou členy EU, odlišují od ostatních bývalých zemí východního bloku tím, že se nacházejí v procesu politické a hospodářské konsolidace. Zaujímají špičkové pozice mezi transformačními zeměmi. Všechny země v postkomunistickém prostoru EU jsou mezinárodními experty označovány za konsolidující se (postupně se upevňující) demokracie s tržní ekonomikou. V žádné z nich nedošlo k návratu autoritativního režimu. A to je zcela podstatný rozdíl oproti těm zemím bývalého východního bloku, kterým se privilegia vstupu do EU nedostalo. Ty jsou hodnoceny jako silně deficitní (nedostatkové) demokracie či přímo jako autokracie.

Po 10 letech

Stav ekonomiky a politiky v transformačních zemích je průběžně hodnocen mezinárodními agenturami. Velmi uznávaný je Bertelsmannův transformační index (BTI). Tato agentura analyticky srovnává 129 transformačních zemí z celého světa. Východní země EU získaly v hodnocení této agentury v roce 2012 kvalitou tržního hospodářství a demokracie špičkové pozice. Patří k malé skupině nejúspěšnějších transformačních zemí, které jsou hodnoceny jako „velmi pokročilé“.

A Česká republika? Při posledním hodnocení v roce 2012 jsme se umístili na prvním místě z oněch 129 zemí. Zdejší občané politiku i hospodářství často kritizují - zcela oprávněně. Ale je dobré vědět, že mezi zeměmi, které přechází od diktatury k demokracii, tedy mezi zeměmi, se kterými se můžeme reálně srovnávat, jsme nejlepší.

Časové pořadí hodnocení v indexu BTI od roku 2003 přitom nesvědčí o bezproblémovém vítězném tažení demokracie ve východních zemích EU; naopak spíše o velmi rozporuplném procesu. Jak graf znázorňuje, zůstaly hodnoty pro Českou republiku, Slovinsko, Estonsko a Lotyšsko v období 2003 – 2012 v zásadě stejné a na poměrně vysoké úrovni. Na Slovensku, v Litvě a Polsku se lehce, v Maďarsku pak výrazně zhoršily. Naproti tomu Bulharsko a Rumunsko, které vycházely z nízkých hodnot, si podstatně polepšily.

Srovnání s etablovanými demokraciemi

V zásadě dobré hodnocení postkomunistických zemí EU v indexu BTI by nemělo zakrýt skutečnost, že tyto hodnoty jsou tak vynikající pouze ve srovnání s ostatními bývalými zeměmi východního bloku. Pokud bychom srovnali úroveň demokracie v ČR s etablovanými středoevropskými demokraciemi v EU, ukážou se nedostatky v chování politických aktérů (vysoká míra korupce), v zastupování zájmů (labilní stranické systémy) a v oblasti občanské společnosti (nízká důvěra v politiku, nízká volební účast).

Graf „Od východního bloku k EU“ ilustruje kvalitativní rozdíly mezi referenčními a transformačními zeměmi. Z transformačních zemí jsou nejdále východoněmecké spolkové země následované Estonskem, Slovinskem a Českou republikou. Slovensko, Polsko a Maďarsko se umístily uprostřed. Bulharsko, Lotyšsko, Litva a Rumunsko se nacházejí na konci pelotonu.

Obyvatelstvo východní části EU je poznamenáno jak čtyřiceti lety komunistického panství, tak 24 lety transformačních zlomů. Stav společnosti, která právě setřásla jho diktatury, popsal v roce 1990 výstižně Václav Havel: „Jsme morálně nemocní, neboť jsme si zvykli, něco říkat a něco jiného myslet. Naučili jsme se v nic nevěřit, být k sobě navzájem lhostejní a starat se pouze sami o sebe.“ Roky transformace po zhroucení komunistických režimů, s jejími zmatky, nespravedlnostmi, nejistotami a rostoucími sociálními rozdíly, nemohly tuto nemoc vyléčit; často došlo ke zhoršení stavu.

Pro angažovanou občanskou společnost, efektivní hospodářství a korektní politiku jsou nezbytně potřebné společenské zásoby důvěry a morálky. Ty jsou ovšem v postkomunistickém prostoru zoufale nedostatkovým zbožím. Mezi mentálním nastavením, politickou kulturou a reálnou kvalitou demokracie existují těsné vazby. Jak se ukazuje, představuje postupná změna mentality ústřední problém přechodu k demokracii. Z této skutečnosti vyplývají přetrvávající deficity demokratického systému.

Labilita stranických systémů

Většina občanů ve východních zemích EU se považuje za znevýhodněné při změně systému, nedůvěřuje politickým stranám a tuto nedůvěru spojuje se zásadní skepsí k politice. V těch zemích, ve kterých vykazuje obyvatelstvo nejnižší důvěru k politickým stranám a demokratickým institucím, jsou lidé se svou demokracií také nejvíce nespokojeni. Nevěří, že by svých chováním mohli změnit reálnou politiku a angažují se zřídka.

A v těchto zemích je korupce rozšířená jako mor, neboť skeptičtí, od politiky odvrácení občané nekontrolují dostatečně politiky třímající moc. Chování politických a hospodářských elit v postkomunistických zemích EU rozhodně nemůže být vzhledem k vysoké náchylnosti ke korupci a k častým porušováním pravidel hry považováno za etické ve smyslu demokratických principů.

Politické strany jsou v obyvatelstvu zakotveny povrchně: mají příliš málo členů, voličská přelétavost je značná, většina stranických systémů je proto vysoce nestabilní. V důsledku lability stranických systémů často padají předčasně vlády, neboť se drobí a přeskupují strany, které jim mají v parlamentu jistit většinovou podporu.

Vytvoření a upevnění vitální, svéprávné a politicky angažované občanské společnosti bude zjevně ještě trvat desetiletí. Samostatnost v myšlení a jednání a občanská angažovanost se nedají nařídit shora, musí se rozvíjet a uzrávat. Mnohé nasvědčuje, že se naplní prognóza sociologa Ralfa Dahrendorfa z roku 1990, že pro vytvoření občanské společnosti bude potřeba dvou generací či dokonce šedesáti let.

Postkomunistické země v EU nadále ohrožují zejména tato rizika:

Nobelova cena

Přístupový proces a členství v EU bylo a je hybným momentem v upevnění demokracie těch postkomunistických zemí, které se staly členy EU. Srovnají-li se všechny země bývalého východního bloku mezi sebou, je to zcela evidentní: Evropská unie si Nobelovu cenu míru z roku 2012 zaslouží. Kromě jiného za zásluhy při demokratizaci východního prostoru v EU. To dokládají veškerá mezinárodní srovnání a žebříčky úspěšnosti, které se zabývají hospodářským a politickým postupem konsolidace v transformačních zemích. To ukazuje velmi názorně i následující graf.

Ty země bývalého východního bloku, které jsou v EU, zaujímají v transformačním indexu BTI 2012 špičkové pozice. Obsadily při hodnocení úspěchů v zavádění demokracie a tržního hospodářství místa mezi 1. (Česká republika) a 16. (Rumunsko). A jsou – všechny bez výjimky – označovány experty jako konsolidující se tržní demokracie.

Z ostatních zemí bývalého východního bloku, které privilegium členství v EU neobdržely, je již pouze Ukrajina hodnocena jako demokracie, ovšem coby defektní demokracie (v příštím hodnocení to jistě bude horší). Všechny ostatní země bývalého východního bloku se pohybují ještě podstatně níže - buď v oblasti silně defektních demokracií, nebo jsou dokonce označovány za autokracie a obsazují v žebříčku místa mezi 58. a 123. ze 129 hodnocených zemí. Tím se tedy řadí mezi nejhorší režimy světa.

Shrnutí

Občané v postkomunistickém prostoru EU podali v posledních 24 letech historický výkon při přechodu od komunistické diktatury k demokratickému ústavnímu státu a od centrálně plánovaného k tržnímu hospodářství. Při upevňování demokracie a zavádění tržního hospodářství hrál mimořádně důležitou roli přístupový proces, stejně jako pozdější členství v EU. Podstatným faktorem konsolidace byly také politicko-kulturní tradice ve středovýchodní Evropě – předtotalitní zkušenosti obyvatelstva s demokracií. Lidé i přes ohromné potíže viděli demokracii dále jako něco, za co stojí usilovat; viděli druhý břeh.

Komunistická diktatura v minulosti zpustošila do značné míry morální hodnoty společnosti a deformovala politickou kulturu. Soustavné přetvařování a lež ve veřejném prostoru, stejně jako drobné úplatkářství, byly běžným prostředkem potřebným pro zajištění nahé existence. Též období transformace, které bylo a je poznamenáno sociálními nejistotami (dříve nepoznaná nezaměstnanost), rostoucími sociálními rozdíly a jinými negativními jevy typickými pro radikálně se proměňující společenský systém, společnost hluboce poznamenalo.

V důsledku těchto skutečností přetrvává ve východních zemích EU nedůvěra občanů v demokratické instituce, labilita v systému politických stran, vysoká míra korupce, slabší podpora demokracie a nedostatečná ochota občanů ke společenské, zejména politické angažovanosti.

Údolím slz však již obyvatelstvo východních zemí EU prošlo: ve společenské, hospodářské a politické oblasti je pro budoucnost možno předpokládat v tendenci převážně pozitivní vývoj. V transformačním procesu 1990 – 2014 se zvýšila stabilita a efektivita hospodářského i politického systému.

Riziko radikálního zvratu demokratizace v případě krize je možno považovat za poměrně nízké. Zcela vyloučit jej zatím nelze. Vnější rámcové podmínky, obzvláště členství v EU a NATO, jsou nadále nepostradatelným stabilizačním faktorem pro mladé a křehké demokracie - a ještě dlouho budou potřeba.

Knihu Heydemann/Vodička, Vom Ostblock zur EU, která srovnává a analyzuje transformaci všech postkomunistických zemí v EU, je možno objednat za poplatek 4.50 Eur na webové adrese Spolkové centrály pro politické vzdělávání