Gaza, P. S.

Globální bazar se vrátil z kina, kde viděl ojedinělý film Ariho FolmanaValčík s Bašírem (http://waltzwithbashir.com) a ve schránce našel e-mail Pavly Jazairiové – najdete ho v plném znění - ale ještě předtím poznámka, jakési post skriptum k debatě o Gaze.

Folmanův animovaný film pojednává (vizuálně i narativně úchvatným způsobem) o autorově snaze získat zpět vytěsněné vzpomínky na dobu, kdy se jako devatenáctiletý voják izraelské armády účastnil invaze do Libanonu a byl i v těsné blízkosti masakru v palestinských táborech Sabra a Šatíla (spáchali jej křesťanští falangisté jako pomstu za atentát na jejich vůdce Bašíra Gemayela; odtud název filmu).

Invaze do Libanonu v roce 1982 byla pro Izrael přelomová. Ve čtyřicátých, padesátých a šedesátých letech vsadil Izrael, stát vzniklý i jako odkaz holokaustu, na sílu. V nepřátelském prostředí arabské početní přesily musel především dokázat, že je mocný natolik, že se nenechá zastrašit a že na jakoukoliv vojenskou akci odpoví devastující silou, takže si útočník příště rozmyslí, jestli to zkusí znovu. Triumf v šestidenní válce v roce 1967 znamenal stvrzení této doktríny, kterou nazvěme poněkud vulgárně Chrup za zub.

Jenže v následujících čtyřiceti letech se Izrael dostal z pozice slabého do pozice silného – z vojenského a ekonomického hlediska mnohonásobně silnějšího než jakýkoliv soused. Odečteme-li nukleární ambice Íránu, které ovšem mají nejasné směřování, žádný islámský stát v okolí dnes ani nenapadne na Izrael zaútočit konvenčně.

A přesto dnes v Gaze - stejně jako nadvakrát v Libanonu s nevalným výsledkem (v letech 1982 a 2006) – Izrael uplatňuje stejnou doktrínu proti gerilovému, tedy nekonvenčnímu způsobu boje. Možná by si izraelští stratégové mohli zopakovat poučení Američanů a zapsat se ve Spojených státech na předměty Válka ve Vietnamu a První část války v Iráku, z nichž vyplývá, jaká je politická i vojenská účinnost taktiky zdrcující, konvenční vojenské síly nasazené proti gerilám. Mizivá. Dovolím si předpověď a budu doufat, že nevyjde: I kdyby se na čas podařilo v Gaze Hamas umlčet, nebude to nadlouho. Izrael už dnes není Davidem, je Goliášem a mentality Davida by se mohl zříci.

Což nás dostává k e-mailu Pavly Jazairiové:

„Nechme stranou otázku, zda je izraelská obrana přiměřená i názor, že organizace Hamas drží obyvatele Gazy jako rukojmí. Kdosi tento konflikt komentoval slovy, že za každého mrtvého v Gaze povstane deset sebevražedných atentátníků. My v české kotlině si sotva můžeme představit kdo všechno se dívá na záběry televize Al Džazíra, jak krvavé a naturalistické ty záběry jsou. Většina muslimů se nalézá mimo arabský svět. V Indonésii, Pákistánu, Indii, západní Africe…Stovky milionů muslimů na svých obrazovkách vidí, co se děje v Gaze. Neznáme ty lidi, nevíme jak fungují. Většina z nich žije pod útlakem, v bídě, často jsou nevědomí, nebo jednostranně informovaní. Zneužitelní. Ti, kteří jim vládnou, neváhají využít každé příležitosti, aby upevnili svou moc. Neboť v současném globalizovaném, ale zároveň tak nevyrovnaném světě, jde více než kdy jindy o právo silnějšího a terorismus je především nástrojem manipulace a zastrašování. Sebevražedný atentátník však musí mít důvod, proč se obětovat – ideál. V případě Gazy není těžké emoci vyvolat. Stačí se podívat na televizi. O organizaci Hamas u nás mnoho nevíme. Ani to, že vznikla za přispění Izraele, který chtěl vytvořit konkurenci Fatahu Jásira Arafata („Když se modlí, nebojují“). Vnímáme Hamas jako sdružení násilných fanatiků, kterých je třeba se zbavit, stejně jako teroristů z Al Kaidy. Ohrožují náš demokratický, svobodný, liberální svět.

Připomeňme si však, že Hamas vyhrál naprosto regulérní a demokratické volby. Stalo se tak proto, že Palestinci došli k závěru že mírová politika prezidenta Mahmúda Abbáse nepřináší výsledky. Že dál žijí v obklíčení, bez možností se rozvíjet, nejen v Gaze ale i na Západním břehu. Za poslední desetiletí se ostatně pro ně – navzdory veškerému jednání - mnoho nezměnilo. Zejména po Arafatově smrti, izraelská politická garnitura otevřeně prohlašuje že: “Není s kým jednat.“ Gaza strádá už čtyřicet let. Poslední měsíce, i během příměří nastoleného v létě minulého roku, je zablokovaná téměř hermeticky – to se týká přechodů do Izraele, Egypta, vodních i vzdušných cest. Půl druhému milionu obyvatel tohoto vězení chybí to základní: potraviny, pitná voda, energie, léky, možnost výdělku.

Hamas má v Gaze silné zázemí a podporu, ale i jeho odpůrci v těchto dnech mění názor. Kdo jiný má odvahu postavit se silné, dobře vyzbrojené izraelské armádě, co dělají „arabští bratři“? Co dělá mezinárodní společenství? Čím krutější budou boje v Gaze, tím popularita Hamasu poroste. Jeho mrtví bojovníci se stanou hrdiny a příští volby (dojde-li k nim) vyhraje Hamas nejen v Gaze.

Západní svět ctí izraelské právo bránit se terorismu. Ale z pohledu lidí, kteří žijí mimo naši rozvinutou a šťastnou společnost, se věci mají tak, že Evropa, USA a její spojenec Izrael (kde život každého jedince má vysokou cenu) naprosto přehlíží fakt, že v Gaze každým dnem trpí a umírají civilisté – nyní už doslova stovky žen a dětí. Jediný způsob, jak tuto situaci řešit, je dohoda, která zlepší životní podmínky Palestinců nejen v Gaze. Lze se totiž obávat, že nejen v islámských zemích, ale postupně v celém světě, který se dříve nazýval „třetí“, nebo „rozvojový“ - ve světě, kde žije většina obyvatel naší planety - se lidé budou ztotožňovat se situací obyvatel Gazy. Gaza se tak stane dalším symbolem, proč je nutné naši euroatlantickou civilizaci nenávidět.“

Autor přednáší na New York University v Praze, je členem představenstva Respekt Publishing a pracuje ve společnosti BAT.