Umět prohrávat

Asi je to normální, „lidské, příliš lidské“, řečeno s klasikem, který o našich slabostech věděl víc než dost: Mezi poradci a personálem Johna McCaina zuří souboj o interpretaci, proč se prohrálo a kdo za to může. Nic nového. Podobně se válčilo před čtyřmi lety v týmu Kerry-Edwards.

Tým Hillary Clintonové, jejíž neúspěšný pokus získat demokratickou prezidentskou nominaci provázela regulérní, neskrývaná válka mezi poradci, by o „soudržnosti“ mohl vyprávět své. Sama senátorka Clintonová nemá od své vlastní malosti potřebný odstup: když se souboj o nominaci v demokratických prezidentských primárkách přiostřil, odmítla Clintonová svému senátnímu kolegovi Baracku Obamovi podat ruku.

Amerika dnes není v nejlepším rozpoložení. Ekonomická recese klepe na dveře, finanční krize má sice (snad) své nejhorší dny zmrazených kreditů za sebou, ale hned tak neodvane s pozimním větrem. Automobilový průmysl stojí nad propastí, síť obchodů s elektronikou Circuit City zažádala o ochranu před bankrotem a burzovní index Dow Jones se drží v osmitisícovkách, což v tomto případě nejsou himalájské rozměry. Nikdy jsem tu nezažil tak špatnou atmosféru a neviděl tolik „neamericky“ zamračených tváří jako dnes. Milá zdvořilost, na kterou je člověk ve Státech tak zvyklý, je dnes jen tenkou slupkou kryjící úzkost z toho, co přijde, a leckdy se už ani s ní nesetkáte.

Američané pověstně neumějí prohrávat. Asi proto, že jsou a byli zvyklí být nejlepší ve všem možném i nemožném. Sebestřednost v kombinaci s ohromnými rozměry kontinentálních Spojených států vede k mentální izolovanosti Ameriky od „zbytku“ světa. Výsledkem je, že Američané někdy mají pocit, že jsou nejlepší i v kategoriích, v nichž to buď nikdy nebyla nebo dávno už není pravda.

Jejich iluze se dnes rozpouštějí v toxickém koktejlu ekonomické krize globálních rozměrů. Kapitalismus je systém dynamické rovnováhy a do ní zabudované nestability. Dynamika a nestabilita zaručuje dlouhodobý pokrok a prosperitu. Jenže my nežijeme „dlouhodobě“, nýbrž tady a teď. A tady a teď v kapitalismu znamená, že nestabilita a dynamika, tak potřebná pro celý systém, zatěžuje naše psychické rozpoložení. Z hlediska systému (a dlouhodobé prosperity všech) je dobře, že můžu přijít o místo, že moje firma může zkrachovat, ale nežije se s tím nejlíp, zejména ne v časech bezprecedentní (?) finanční krize.

Sára v ručníku

Republikáni dostali ve volbách zaslouženou „nakládačku“ a patří proto teď mezi nejsmutnější Američany. Jejich splín je zase přejde, ale na některé jeho projevy není hezký pohled. Už před volbami se v McCainově táboře rozhádali jeho lidi s lidmi viceprezidentské kandidátky Sáry Palinové. Výsledkem byly jedovaté „leaky“ médiím, vždy od „anonymních“ zdrojů. Dozvěděli jsme se tak, že aljašská guvernérka je rozmazlená diva, která si nenechá v ničem říct.

Teď se ze strany anonymních McCainových poradců objevují další „podrobnosti“. Palinová prý v debatní přípravě prokázala katastrofální nevědomost: údajně nevěděla, že Afrika není země ale kontinent (což aspoň mně zní jako absurdní nesmysl založený na nějakém přeřeknutí) a jaké státy jsou členy severoamerické zóny volného obchodu (krajně nepravděpodné už kvůli provázanosti Aljašky s Kanadou).

Nejvíc se ale v diskusních pořadech kabelových televizí probíralo, že Sára údajně přišla otevřít dveře svého hotelového apartmá rovnou ze sprchy, opásaná jen hotelovým ručníkem, což přivodilo šok poradci, jenž na ně klepal. Jestli to je pravda, nebo jen další zlomyslnost McCainových lidí, je vedlejší.

Že se to stalo opravdovým tématem, je zvláštně uklidňující: jestli v Americe/republikánské straně pořád ještě přežívají tyhle puritánské reflexy (Ou maj gád – Sára přišla otevřít JEN V RUČNÍKU!!!) a narodí se debatička přehlušující dělostřelbu na frontě finanční krize, nemůže být nálada záoceánských bratrů a sester zas tak blbá…

Konec Jižanské strategie

Čtenář odpustí tématickou monotónnost – už jsem o tom psal – ale nejde mi z hlavy zážitek při McCainově gratulačním projevu na Squaw Peak Lawn v hotelu Arizona Biltmore ve Phoenixu během úterní noci. Zatímco poražený dojemně sliboval podporu Baracku Obamovi – „mému prezidentovi“, jak řekl –, jeho příznivci pod pódiem dali průchod frustraci a namísto podpory zahrnuli Obamu nadávkami a bučením. A nejednalo se o mladé aktivisty s planoucím zrakem, ale o dobře situované a vzdělané příšlušníky arizonské elity. Nezvládnutá porážka jen částečně vysvětluje nedostatek velkorysosti.

McCain ví své o tendencích k nesnášenlivosti v republikánské koalici. V roce 2000 se jim postavil čelem, když protagonisty evangelické pravice označil za agenty netolerantnosti. Potom chvilku flirtoval s myšlenkou opustit republikánskou stranu a dát se k nezávislým, či dokonce demokratům, ale rozhodl se zůstat dobrým vojákem.

Od konce šedesátých let spoléhali republikáni na tzv. Jižanskou strategii. Demokratická strana se stala hybatelem boje za práva menšin a republikáni po ní zdědili kulturně a společensky konzervativní voliče a od té doby dominovali Jihu. Od osmdesátých let se v této koalici začala prosazovat politicky organizovaná náboženská pravice. Vsadila na proměnu společnosti prostřednictvím zákonů, nařízení a soudních rozhodnutí. Zaplať Bůh (řečeno trochu škodolibě), zdá se, že toto tažení je u konce. Vezmeme-li v úvahu projevy evangelické pravice, její úsilí za absolutní zákaz potratů a boj proti homosexualitě, pak by třeba Marťan, který by náhodou přistál na Zemi uprostřed jejich demonstrace, stěží uvěřil, že základním étosem křesťanství je láska.

Mezi McCainovými lidmi v Arizoně, stejně jako při svých setkáních (a jednáních) s konzervativními republikány v posledních několika letech, jsem si nerad musel uvědomit, že bílý rasismus není mrtvý, že pořád ještě animuje politický život v jinak respektabilním koutě Ameriky. Proto je dobře, že Obama vyhrál na Floridě, ve Virgínii, Severní Karolíně či Novém Mexiku. Republikáni už nemohou brát Jih jako samozřejmost a budou muset hledat cestu k novým voličům; doufejme, že to budou dělat jinak, než zakódovanými hesly oslovovat pudy a předsudky.

Autor přednáší na New York University v Praze, je členem představenstva Respekt Publishing a pracuje ve společnosti BAT v Hamburku.