Co mi Listopad vzal

V polovině osmdesátých let jsem jel do Prahy na pozvání společenství kolem samizdatového Obsahu. A pak jsem už pravidelně jezdíval na takzvané kvartály zakázaných spisovatelů. Dnes už vím, že to byla má nejšťastnější léta. I když to tenkrát překrývala úzkost ze Státní bezpečnosti (úzkost implantovaná mi v dětství po otcově emigraci). A zůstal mi z těch „kvartálů“ kaleidoskop vzpomínek.

Třeba jak jsme s Honzou Trefulkou měli přespat u Karla Pecky v Nerudovce a místo toho jsme si s ním do rána povídali v převalujících se mračnech z jeho cigaret. Anebo jak jsem Lence Procházkové předával k jejím narozeninám kytici (březen 1986) a přitom jí hloupě vysvětloval, proč se mi nelíbí její romány. Anebo jak jsme se v tenkrát velice hlučném bytě Ivana Klímy setkali s redaktory z Revolver revue a natáčel to Originální videožurnál. Anebo jak na setkání na Hrádečku přijela z exilu překvapivě spisovatelka Sylvie Richterová a v tom nádherném dni odcházejícího léta (září 1987) tam tančila se Zdeňkem Urbánkem. Anebo jak jsme jeli do Bratislavy za Mirem Kusým a jak tam Milan Šimečka (červen 1988?) přednesl svou optimistickou řeč o pádu komunistického režimu a o tom, jak se Havel stane prezidentem. A jak nás tím velice pobavil. A jak tam pak jeho syn Martin přivezl ještě spisovatele Dominika Tatarku. Anebo jak v bytě Honzy Trefulky četl Milan Uhde (březen 1987) svou hru

Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl

. Anebo jak nám cestu na Hrádeček (září 1988) zatarasily vozy esenbáků a jak jsme rychle vzali do zaječích. Anebo jak jsme jeli do Pukance za spisovatelem Ivanem Kadlečíkem a čekal nás tam už scenárista Jiří Křižan a na závěr velice vzrušené diskuse (snad červen 1989) nám zahrála cikánská kapela. Anebo jak se na Hrádečku (září 1989) zakládalo družstevní nakladatelství Atlantis a byly nás už tam takové houfy, že jsme dřepěli i na zemi. Anebo jak jsme v nepředstavitelně našvihaném bytě Jana Lopatky v prosinci 1989 (to už však nebyl kvartál, ale setkání samizdatových a exilových spisovatelů a přidružených nespisovatelů a nespisovatelek) sledovali v televizi abdikační řeč Gustáva Husáka. A krátce poté se taky rozsypal literární disent. A tak vzal za své i můj pocit štěstí, že já bázlivý introvert smím někam a k něčemu přináležet. Dneska už samozřejmě vím, že to bylo jen takové výjimečné a iluzorní štěstí, protože spisovatel ve skutečnosti nemá (ba přímo nesmí!) nikam a k ničemu přináležet. A tak, že mi to štěstí Listopad oprávněně vzal.