Defamation, myšlenky o moderním antisemitismu

Sekce Fórum na festivalu v Berlíně letos zahájila izraelským filmem Defamation (Hanobení). V Berlíně už známý mladý dokumentarista Yoav Shamir se nikdy osobně nesetkal s antisemitismem, ale přesto se kolem něj skoro o ničem jiném nemluví. Začal pátrat, jak se to dnes má s protižidovskými náladami v různých koutech světa. Nakonec natočil něco jiného než si představovali jak jeho izraelští investoři tak staří aktivisté z newyorské Antidefamation league, kteří ve filmu vystupují. Shamir nabízí jiskřivý, vtipný, ale pro obhájce lidských práv silně překvapivý pohled. Vede nás do světa lidí, kteří živí obraz židů jakožto skupiny, která je z podstaty věci vždycky obětí. Zavede nás na školní „výlet“ izraelských teenagerů do Polska, kde učitelé týden emotivně připomínají společnou minulost prarodičů v koncentračních táborech. Vydává se po stopách nejrůznějších incidentů: do Brooklynu, kde v židovsko černošské čtvrti panuje trvalé napětí: zatímco Židé mají trvale strach z přepadení a vloupaček, černoši se bojí, že zákon vždycky bude nadržovat Židům. Černoši pevně věří v Protokoly sionských mudrců. Místní rabí s číslem vytetovaným na předloktí ale připomíná, že ukradený mobil není projev antisemitismu, ale právě jen ukradený mobil a ohánět se rasovou otázkou je v takovém případě antiproduktivní. A nakonec Shamir divákovi představí vědce, kteří už od konzervativních Izraelců či Američanů dostali nálepku popíračů holocaustu. Profesor Finkelstein, syn osvětimského vězně, má odepřený vstup do Izraele už několik let. „Jsme nejvlivnější a nejbohatší skupina v USA. „ říká. „Máme svět doslova na talíři. Mluvit v Americe o antisemitismu je směšné. Každou minutu umírá na světě tisíce lidí hladem, proč se rozčilovat kvůli nějaké svastice?“„A nemyslíte, že třeba proto, aby se holocaust už neopakoval?“ namítá režisér. „Když u nás doma praskla žárovka, naši bědovali, že je to horší než v Osvětimi,“ říká Finkelstein. Říkám jenom, že s tímhle přístupem se nikam nedostaneme.

Film končí srdceryvnou scénou, v níž bíle oblečené izraelské děti po týdenním zájezdu hromadně pláčou a objímají se na osvětimském apelplatzu. Ale režisér uzavírá: „cestou zpátky jsem přemýšlel o tom, že vynakládat tak obrovskou energii na návraty do minulosti znamená tu minulost zadržovat. Možná je čas dívat se konečně vpřed.“ Myslí tím ovšem změnu kursu izraelské politiky a proto se na film už teď sesypali jako vosy třeba i novináři z filmového Bulletinu Screen Internation, který je jinak apolitický „Neomluvitelně subjektivní,“ píše Screen o Defamation.

Ano, ten film je nejen subjektivní, ale tváří v tvář třeba jen neonacistickým pochodům u nás také strašlivě zneužitelný. Pravda ale je, že musel vzniknout. Protože boj proti jakékoliv diskriminaci nemůže znamenat, že lidé budou zametat věci pod koberec a říkat si zdvořilosti. Antisemitismu je na světě mnohem, mnohem víc než se izraelskému režisérovi zdá, na holocaust se zapomíná rychleji než je třeba a člověk nemusí být Žid, aby to věděl. Jenže po šedesáti letech je třeba také vidět, že stát Izrael není pomník holocaustu, ale stát živých lidí s krajně nejistou a ohroženou budoucností, která se na pocitu křivdy postavit prostě nedá. Což je v pozadí Shamirova filmu cítit především.