Nebezpečné déjà vu

Ano – není třeba se na televizi dívat, není třeba se jí nechat rozčilovat, už vůbec není zapotřebí jí pouštět na Silvestra – byť třeba jen na půl hodiny. Je to jen a jen moje chyba, celé to psaní na toto téma je klišoidní, a mnoho ještě přímočařejších a drsnějších výtek si dovedu představit.

Přesto: nepřipadá mi lhostejné, že se veřejnoprávní televize chová tak, jak se chová. Ani to, že její chování zřejmě do značné míry odpovídá přání populace. Obojí je znakem vážného problému.

Jednoduše řečeno, ten obraz vypadá asi takto: politická krize se prohlubuje, korupce postupuje, řízení této společnosti se pevně drží úzká skupinka nevolených podnikatelů, lidé mají o veřejné dění stále menší zájem, protože jsou stále naštvanější a nevěří v možnost cokoli ovlivnit, nebo-li občanská společnost je v rozkladu dříve než se pořádně ustavila a do toho nám veřejnoprávní kanál pouští hrdiny normalizace, kteří se po pódiu pohybují ve stejné dramaturgii, stejném aranžmá a se stejným vkusem jako před třiceti lety. A situaci před třiceti lety se v mnohém podobá i to, jaké množství lidí to baví…

Ne – to prostě nejde vypnout. Respektive nestačí vypnout či nepouštět tu kterou konkrétní televizi. Tahle míra arogance, nevkusu, hlouposti, ledabylosti, neprofesionality, lenosti zaplavuje veřejný prostor a nezájmem se jí nelze zbavit, stejně jako se nelze zbavit hloupých, nepoctivých, neschopných politiků, například tak, že nepůjdeme k volbám. A nelze se jí zbavit ani třeba odkazem na to, že každému se líbí něco jiného. Či tvrzením, že z takových malicherností není třeba dělat takovou vědu.

Je třeba „vypínat“ určité lidi, nebo je přimět k tomu, aby se „vypínali“ sami. A to nejde jinak, než přinejmenším ochotou nerezignovat a o věcech veřejně diskutovat.

Tak ještě jednou: přeji vám dobrý rok!