Papež v srdci katolictví

Když v roce 2000 oslavil osmdesátiny Jan Pavel II., byl už v pevné pozici papeže cestovatele a za sebou měl desítky návštěv nejrůznějších zemí včetně rozvojových. Jako showman v tom nejlepším smyslu, člověk nadaný empatií, dokázal strhnout zástupy. Když teď oslavil osmdesátiny Benedikt XVI., člověk nadaný spíše pro akademickou práci a dialog s intelektuály, vyrazil na první takovou cestu – do Brazílie.

Byl to dvojí test. Jednak pro samotného papeže – v čem naváže na svého předchůdce, v čem od jeho směru odbočí, jaké poselství předá právě té části světa, která je očekává? A jednak test pro církev – Vatikán sice zůstává středem katolického vesmíru, ale gravitační jádro tohoto univerza se přesunuje do Latinské Ameriky, zejména právě do Brazílie.

Benedikt v žádném ohledu nepřekvapil. Kanonizoval prvního brazilského světce a zahájil latinskoamerickou biskupskou konferenci, ale především se držel tradičních doktrín a receptů. Že konzervativní papež své názory nemění, je v řádu věcí. Ale že jimi nedokáže strhnout laickou většinu kontinentu, znamená oproti Janu Pavlovi určité minus.

Dva týdny před nynější cestou schválili politici v Mexiku zákon umožňující potraty. S tím v logice katolické věrouky nemůže souhlasit žádný papež. Jenže Benedikt svůj nesouhlas formuloval dosti úředně akademicky.

Souhlasíte s tím, aby tito politici byli exkomunikováni z církve? Tak zněla v Brazílii otázka novinářů. „Ano, exkomunikace není svévole, ale součást kanonického práva. Spočívá prostě na zásadě, že zabití dítěte je neslučitelné s přijetím oltářní svátosti,“ odpověděl Benedikt. Z hlediska racionality tomu nelze nic vytknout, ale přesvědčí to nepřesvědčené? To už je jiná otázka.

Brazílie vůbec není homogenní a neměnná. Jsou tam ateisté jako prezident Luiz Ignácio Lula da Silva, který sám označuje potraty za spíše zdravotní než morální problém. V tomto duchu napadl list Ja Jornada pokrytectví církve – ta prý exkomunikuje politiky za to, že dali práva ženám, ale přitom ze svých řad nevyloučí kněží, kteří zneužívají děti.

V Brazílii je samozřejmě i hodně celebrit spjatých s katolickou vírou. „Mrzí mě, že u toho nebudu,“ řekl fotbalový zázrak Ronaldo hrající za AC Milán, „pořád si pamatuji pocity, které jsem zažil, když jsem se ve Vatikánu setkal s Janem Pavlem II.“ Možná si teď ušetřil určité zklamání.

Hlavním politickým cílem Vatikánu v Latinské Americe je zápas s levicovými kněžími tzv. teologie osvobození. V tomto smyslu Benedikt navazuje na Jana Pavla. Ale prezentuje-li své argumenty přímo na „bojišti“ způsobem, který se naučil za evropskou univerzitní katedrou, spíše tím dodává soupeřům další munici.

Katolictví se odvozuje od řeckého katholikos, což znamená univerzální. Dnes sice zůstává nejuniverzálnější, ale územně i nejvíce roztříštěnou věroukou. Po hinduistické Indii (1,1 miliardy obyvatel), protestantských USA (300 milionů) a muslimské Indonésii (220 milionů) je bašta katolictví Brazílie (190 milionů) až na čtvrtém místě, nemluvě o evropských zemích. Vatikán jako by to nevěděl.