Posviťme si na své Filbingery

Posílali na šibenice své vlastní soudruhy i jejich odpůrce, ale po revoluci po nich de facto neštěkl pes. Jejich mladší kolegové dnes dělají kariéry – i ve státní správě. Tak vypadá česká realita necelou generaci po pádu totality. To aktuální německá debata teď běží dva týdny od smrti Hanse Filbingera (93) a v pátek do ní zasáhla sama kancléřka. Životní dráha bývalého nacistického soudce a po válce úspěšného politika je zkrátka horkým tématem i dvě generace po soumraku bohů.

Můžeme Filbingera považovat za německého Urválka, Vaše či staršího Grebeníčka? Ne, takový justiční řezník to zdaleka nebyl. Ve Spolkové republice přesto zůstává měřítkem citlivosti k totalitním kariérám. Skýtá poučení ve dvojím smyslu. Jednak v tom, že i úspěšný politik odchází na vrcholu své dráhy, vyjdou-li najevo jeho hnědé stíny. To se Filbingerovi stalo před třiceti lety. Ale též v tom, že i 62 let po válce se najdou politici, kteří loajalitu k totalitnímu režimu bagatelizují. To se stalo na Filbingerově pohřbu a pak už se neudržela ani Angela Merkelová.

Filbinger vystudoval práva a ekonomii, ale pak začne válka a on je povolán k námořnictvu. Na tom není nic zvláštního. Jenže před koncem války je převelen k vojenské justici a jako vojenský soudce se podílí i na rozsudcích smrti pro dezertéry. To už je jiná káva i skvrna na materiálech právníka, natož politika. Vyjde ovšem najevo až počátkem roku 1978, když ji v týdeníku Die Zeit publikuje známý spisovatel Rolf Hochhuth.

Tehdy je Filbinger hvězdou CDU. Již 12 let vede zemskou vládu Bádenska-Württemberska a patří k hlavním odpůrcům sociálně-liberální koalice v Bonnu. Mobilizuje heslem „svoboda, nebo socialismus“, v zemských volbách dosahuje rekordních 56,7 % a má našlápnuto výše. Hochhuthův článek udělá za touto kariérou tečku. Filbinger z úřadu premiéra odstupuje a dalších třicet let stráví jako poslanec a důchodce.

Právě že třicet let. Není to dost dlouhá doba k rehabilitaci? Ne snad rehabilitaci nacismu, s tím se v Německu nežertuje, ale k určité rehabilitaci loajality právníka, který se chtě nechtě musel podřídit vojenskému režimu. A že to byl režim nacistický? Taková byla zkrátka doba. To už je srozumitelnější téma, známe to i z domácích luhů. Na Filbingerově pohřbu se v tomto duchu rozhovořil současný bádenský premiér Günther Oettinger (CDU).

„Hans Filbinger nebyl nacista,“ začíná hutná pasáž Oettingerovy řeči. Německá Wikipedie ovšem říká něco jiného: 1934–37 člen SA, poté člen NSDAP. To byl tehdy každý druhý, dá se namítnout, podobné to bylo u nás s členstvím v KSČ. Rovněž prý není doložen žádný Filbingerův verdikt, po kterém by odsouzený skutečně přišel o život. I u nás se těžko dokazují konkrétní podíly na zločinech éry komunismu. Ale jádro dnešního sporu spočívá jinde. „Pro nás později narozené je obtížné až nemožné posuzovat tehdejší dobu,“ pravil minulou středu Oettinger. „Filbinger se osudově ocitl v situaci, jíž jsou dnes lidé naštěstí ušetřeni.“

Tak tohle odněkud známe. S argumentací v zásadě stejnou se setkáváme i u nás – nejenom ohledně komunismu, ale i ohledně českého (protektorátního) podílu na likvidaci zdejších Romů. Byly Lety likvidačním táborem, nebo nebyly? Z hlediska celé byrokratické mašinérie holocaustu to je druhotná otázka, neboť primární cíl zněl „konečné řešení“. A podobně u Filbingera. Z pohledu „později narozených“ je skutečně nemožné posoudit, do jaké míry bylo nevykonání rozsudků smrti dílem aktivity (respektive pasivity) Filbingera a do jaké míry dílem chaosu konce války.

Ale primárně „posoudit tehdejší dobu“? To přece musí zvládnout každý školák, natož politik, jinak si celá naše demokracie zaslouží nedostatečnou. Tak asi uvažovala Angela Merkelová, když v pátek Oettingerovi telefonovala: „Přála bych si, aby vedle ocenění premiéra Hanse Filbingera zazněly i kritické otázky v souvislosti s nacismem, zvláště s ohledem na pocity obětí.“

Takže „případ Filbinger“ vyzněl v účinnou debatu. V každé zemi se politikovi může stát, že mu něco ulítne, a nemusí to být ve špatném úmyslu. Ne v každé zemi se ale najde Angela Merkelová, která z pozice kancléřky a šéfky CDU připomene realitu i pocity obětí. U nás je z pochopitelných důvodů méně likvidačně-totalitní minulosti než v Německu. Že se tu však nedostává lídrů výkonné moci, kteří by úlety uváděli na pravou míru, už tak pochopitelné není.