Zakarpatský šok

Je to moc pěkné území. Narodila se tam i paní Anna, která nevytáhla paty z rodné vsi nedaleko Mukačeva, a přesto během svých osmdesáti let žila postupně v šesti státech. Například v Horních Uhrách, Maďarsku, Republice Karpatské Ukrajině, v nezávislé Ukrajině, předtím v Sovětském svazu, ale také v Československu. Střídavě se území jmenovalo Podkarpatská Rus, Podkarpatsko, jindy zase Uherská Rus, Karpatská Ukrajina… Pro nás, co si tak zakládáme na svojí státnosti a věnujeme nebývale mnoho času politickým diskusím, je poučné proniknout do mentality lidí, které si přehazovali jako horký brambor. Jindy o ten jejich malebný, ale dost chudý kousek země zase všichni stáli, ale jich samotných se nikdy nikdo moc neptal.

S hračkou, kterou tak nešetrně vláčely dějinami zvrácené choutky velmocí (k nimž jsme se chvíli počítali i my, Čechoslováci), se stane jedna zásadní věc. Velmoci i vysoká politika ji přestanou zajímat. A tak je Zakarpatsko považováno za politického ignoranta. Je na to hrdé a po posledních prezidentských volbách na Ukrajině (to je stát, kam Zakarpatsko zrovna v tomto období vývoje lidstva patří) je jasné, že své pověsti dostálo. K urnám tady přišlo z celé země nejméně lidí. O patnáct (!) procent méně než ve zbytku země. Kromě toho v prvním kole voleb hlasovali obyvatelé Zakarpatska úplně jinak než jiné části západní Ukrajiny a způsobili tím mnohým expertům šok. Jako jediní na západ od Kyjeva nechali ve svém regionu zvítězit východoukrajinského lídra Viktora Janukovyče. V kole druhém sice dali o 10 procent víc Tymošenkové, ale zase: v žádném jiném západoukrajinském volebním okruhu nedostal Janukovyč 42 procent hlasů, například v sousední Lvovské oblasti to nedotáhl ani na deset.

Zakarpaťané si ovšem nemysleli, že by Janukovyč byl dobrý a spravedlivý vůdce, který jejich milovanému regionu přinese nějaký prospěch. Vedla je pragmatická úvaha: Viktor Fjodorovič je z východu, západ obecně nemá rád, a tak se o jeho rozvoj nebude starat. To je přesně to, co si v Zakarpatsku přejí. Aby je páni vedoucí, ať už jsou odkudkoli, nechali laskavě na pokoji. Prý se jim takhle žije zdaleka nejlépe.

Vyprávěla jsem tenhle příběh naší české vesnické komunitě. Nadchlo nás to všechny. Jen máme smůlu, že do středních Čech to mají všichni naši vládci blízko.

Glosa převzata z Respektu 07/2010.