Děti, promiňte. I my neseme část viny za to, že nás čekají těžké časy

„Jak se vyrovnat se zjištěním, že svět se možná po zbytek našich životů už nebude zlepšovat, ale bude dokonce horší než to, co prožíváme nyní? Jak vysvětlit dětem, že se mají v životě snažit a nebát se budoucnosti, ačkoli jejich budoucí svět může být mnohem krutější a méně spravedlivý než současnost?“

Otázky, které si Konstantin Čikovský klade ve své eseji Konec samozřejmosti: čím živit naději ve stále krutější realitě (Denník N, 3. února 2025 – pozn. Respektu), jsou důležité i znepokojivé. Odpovědi, které pak formuluje, jsou naopak hluboké a plné naděje.

Hodně bitev můžeme vyhrát už jen tím, že se do nich zapojíme, píše Čikovský. Nejlepší investice do budoucnosti je vzdělání. Každý, kdo si cení svobody, je naším spojencem.

Rád bych na tento nadčasový text navázal. Byla by totiž škoda, kdyby jednoduše zapadl pod nánosem jiných, novějších článků. Zároveň bych rád zvýraznil jeden akcent, který v původní eseji zazněl jen v náznacích. A to potřebu naší vlastní sebereflexe.