Kdo na Gazdíkovo místo? Někdo, kdo začne okamžitě pracovat

Řešit, nakolik (by) byl Petr Gazdík dobrým ministrem školství, nemá valný význam. Ve funkci vytvořil nový rekord ve stručnosti pobytu – šest měsíců a chlup. Karoserie slušná, dojel na slabý podvozek. Ocenit se dá, že nastolil několik silných témat. Proměna maturit, přijímaček a rámcových vzdělávacích programů, do jednoho letitého problému odvážně říznul – odvolal vedení Cermatu. O to víc práce je před jeho nástupkyní či nástupcem.

Je dobré si říct, že to rozhodně není nová situace. Ministrů školství rezignujících ze dne na den jsme měli v uplynulých letech víc. Ale jedné drobnosti by bylo vhodné si všimnout. Ve funkci se v posledním desetiletí výrazně lépe daří nepolitikům, kteří se objeví ve chvíli nečekané krize. Když skákal z hořící paluby Josef Dobeš z Věcí veřejných, nahradil ho ve funkci Petr Fiala, tehdy nepříliš známý premiérův poradce pro školství a bývalý rektor Masarykovy univerzity. A bylo to velké osvěžení – na ministerstvo přivedl rozumné a schopné lidi, uměl vyjednávat a nepředváděl se.

Podobně Robert Plaga instalovaný do Babišovy vlády byl vlastně spíš vysoký státní úředník, ne politik - jmenován byl hlavně proto, že nikdo jiný tu funkci nechtěl. Opět se v převážné míře osvědčil. Kromě jiného proto, že řešil víc resort než sebe a svoji politickou budoucnost. Byl jediný, kdo v posledním desetiletí vydržel ve funkci celé čtyři roky. To není málo. Kontinuita a tvrdá práce je to, co školství v tuhle chvíli potřebuje nejvíc.

Je to hořký paradox. Nevýhodou politika, který po delší kariéře dostoupá až do pozice ministra, bývá, že si za sebou táhne odér či závoj služeb a závazků těm, kteří ho do funkce dostrkali. Ať už vlivem nebo penězi. A v horším případě ve vysoké pozici musí splácet staré dluhy. Takových bychom v českých vládách našli… Kdežto lidé z oboru instalovaní spíš narychlo a z politické bezradnosti premiérů nemívají svázané ruce, nemusejí vést poziční boje uvnitř strany či koalice a mohou se věnovat především práci.

Přesně to by mělo vzít v úvahu vedení STAN, až bude rozhodovat, koho do funkce navrhne. Zatím padají více či méně úctyhodná profesorská jména. Ale nejčastěji zmiňovaný senátor a profesor Drahoš je typickým příkladem marné volby v nouzi. Ministr v této krizové situaci má být někdo zevnitř ministerstva nebo jeho blízkého okolí, který se v něm nebude muset další rok orientovat. Někdo, kdo je v souladu s agendou nastavenou Gazdíkem; někdo, kdo začne okamžitě pracovat. Přijímačky, maturity ani ukrajinští uprchlíci ve školách nepočkají, tady je každý týden odkladu dalším krokem k průšvihu a kolapsu. Ve STAN by měla jasně převážit loajalita a odpovědnost k veřejnosti, ne k vlastním politickému obrazu.

Autor je dramaturg a scenárista, spolupracovník Informačního centra o vzdělávání EDUin