Dál chceme být mostem mezi Východem a Západem. Přitom taková možnost reálně neexistuje

Někdy fungují i úplně jednoduché metafory. Když si představíte rozbouřenou řeku, kde byste raději stáli? Na zpevněném břehu s robustními protipovodňovými zátarasami a propracovaným systémem prevence i pomoci, nebo na břehu opačném, kde nic z toho není, a tudíž se tam divoká voda opakovaně vylévá a bere s sebou nemilosrdně vše, co jí stojí v cestě? Ještě je ale třetí možnost – usadit se na mostě, který oba břehy spojuje. Výhodu to má v tom, že nemusíte úplně řešit, co se na tom kterém břehu děje. Taky se ale může stát, že vás povodeň smete a vy skončíte uprostřed rozbouřených vod.

Naše geopolitická realita, k níž tento příměr míří, je samozřejmě mnohem komplikovanější. Nicméně dávný sen o Česku jako o zemi, které by bylo nejlíp někde mezi Východem a Západem a která si svoje místo ve složitém světě může navzdory naší bolestné zkušenosti sama vybrat, českou společnost neopouští ani dnes. 

Ukázalo se to ve výzkumu Rozděleni Evropou, který pro Český rozhlas zpracovala agentura STEM a jehož výsledky byly zveřejněny počátkem května. V odpovědi na otázku, kam bychom měli geopoliticky patřit, sice pouhá čtyři procenta dotázaných zvolila Východ a celých 40 procent se naopak hlásí k Západu, nejpopulárnější je ale odpověď „někam mezi“, kterou zvolilo 57 procent dotázaných. To může signalizovat mnohem více, než se na první pohled zdá. 

Stáhne si to pod sebe

Jak v knize Opuštěná společnost dokládá šéfredaktor tohoto listu Erik Tabery, nejvýraznější myslitelé českých dějin považovali naši příslušnost k Západu za „historicky předurčenou“ (Masaryk) či „danou“ (Havel). Neviděli k tomuto směřování alternativu, zároveň věděli, že je nutné o členství v západním klubu usilovat a následně o něj pečovat. Na rozdíl od Edvarda Beneše, který z druhé světové války vyšel s přesvědčením, že Československo má naději bezpečně existovat a prosperovat mezi dvěma rodícími se mocenskými bloky. Jak to dopadlo, všichni víme.