Robert Fico v očích Čechů ztělesňuje nejen Gustáva Husáka, ale už i Jozefa Tisa

Robert Fico se vždy vychloubal, že podstatou jeho úspěšné kariéry je skutečnost, že nikdy nebral politiku osobně. To, co považuje za svou přednost, je však zároveň jeho největší slabinou. Nechápe, že politika je do značné míry osobní, že ji tvoří osobní vztahy a že ji nelze „absolutně oddělit od člověka“ (Karl Jaspers).

Proto také nechápe, že se premiéra Petra Fialy osobně dotklo, když se poklonil hrobu Gustáva Husáka, a že se český premiér urazil, když Fico označil Českou republiku za válečného štváče, protože organizuje nákup dělostřeleckých granátů pro Ukrajinu.

Robert Fico si za svou dlouhou kariéru nenašel mezi zahraničními politiky jediného přítele. Když nyní demonstruje své vřelé vztahy s Viktorem Orbánem, je to divadlo, protože Orbán Fica pouze využívá k dosažení vlastních cílů.

A na jaké další přátelství může být Fico hrdý? Vladimira Putina za svého přítele označit nemůže, protože by mu to nikdo nevěřil. Je nanejvýš užitečným idiotem nebo Putinovou kořistí. A v celé Evropě ani ve světě se nenajde nikdo, koho by Fico mohl nazývat svým přítelem, natož spojencem.

Přátelství politiků však hrálo v dějinách vždy klíčovou roli. Jedním z nejznámějších je vřelý vztah Winstona Churchilla a Franklina D. Roosevelta. Churchill se v roce 1941 vydal za Rooseveltem lodí přes Atlantik, který se v té době hemžil německými ponorkami.

Oba státníci se během války setkali jedenáctkrát a vyměnili si dva tisíce dopisů. „Je mi potěšením, že jsem se s Vámi ocitl ve stejné dekádě,“ napsal Roosevelt Churchillovi v jednom z nich. Historici se shodují, že jejich přátelství mělo zásadní význam pro vítězství nad Hitlerem.

Dalším příkladem bylo přátelství mezi německým kancléřem Helmutem Kohlem a sovětským vůdcem Michailem Gorbačovem. Díky němu se v roce 1990 podařilo dosáhnout sjednocení Německa, které bylo pro sovětské představitele před Gorbačovem nepředstavitelné.

Robert Fico žádné přátele nemá a jeho představa, že slovenská zahraniční politika bude oslovovat všechny „čtyři světové strany“, je odrazem jeho představy o světě, v němž ani žádná přátelství neexistují. Politika je pro něj pouze cynickým střetem různých národních zájmů, světem, v němž neexistují spojenci, a každý je protivníkem každého.