Švédsko je s námi, hurá!

Na podzim roku 2021 tehdejší švédský ministr obrany svým spoluobčanům zaručil, že se Švédsko nikdy nestane členem NATO. Neutralita, tedy nezávislý postoj mimo mocenské bloky, byla v té době už zhruba 200 let v DNA skandinávské země. To je třeba připomenout, aby byl zřejmý historický význam aktuální události: Švédsko se stává 32. členem Severoatlantické aliance, v maďarském parlamentu v pondělí padla poslední překážka.

NATO získává vynikajícího člena, se silnou armádou, například námořnictvem, a na zeměpisně mimořádně důležitém místě. Díky vstupu Finska a nyní Švédska se například Baltské moře stává – s výjimkou ruské enklávy kolem Kaliningradu – „aliančním mořem“. Těch dva a půl roku, které uplynuly mezi ministrovou „přísahou“ na neutralitu a vstupem do NATO, v sobě však nese několik zdrojů inspirace, které přesahují problematiku bezpečnosti a obrany.

Rychlá orientace

Tím prvním je švédská schopnost prakticky z roku na rok změnit identitu, v tomto případě zahraničněpolitickou. Bez revoluce, ale coby výsledek demokratické diskuse a jakési poznané nutnosti. Cestu do NATO spustila sociální demokracie, od voleb na podzim roku 2022 v ní pokračuje pravice – sdílejí ji tedy oba hlavní politické tábory. Švédsko mělo v minulosti ke své neutralitě dobré důvody a také mu tento postoj dobře sloužil. Návrat dobyvačné velmocenské politiky do současné Evropy však vyžaduje změnu a Švédsko se v této nové geopolitické realitě – na rozdíl od stále neutrálního Rakouska – nebojácně a rychle zorientovalo.

Druhou inspirací je, že se projevila síla trpělivosti a diplomacie, nad jejímž potenciálem je v módě lámat hůl. Proti švédskému vstupu do NATO si před dvěma lety postavil hlavu turecký vladař Recep Tayyip Erdoğan a jeho seznam podmínek k souhlasu byl neslučitelný se švédským právním státem. Mohlo se zdát, že politický pat nemá řešení. Ale měl.