Vůči gaunerům si s pouhou slušností nevystačíme. Proto rozumím Simonu Omaníkovi

Představte si, že hodiny bloudíte lesem. Kolem vás jsou jen samé zelené stíny. Najednou přijedete na místo, kde nad lesem trčí strmá vápencová stěna. Vyšplháte se úplně nahoru, až nad koruny stromů. Dokážete se vžít do tohoto pocitu? Ucítíte vítr a slunce. 

A zejména obrovský volný prostor všude kolem. 

Přesně takové pocity zažívá člověk, kterému se podaří uniknout tyranii slova „se“. 

To se nepatří. Starším se neodporuje. Při jídle se nemluví. Nabídnutý panák se neodmítá. Mladé slečny se nehádají. Všechna tato pravidla, co se patří a co ne, mají jistě svůj význam. Jsou však zároveň jako hustý les. Zabraňují člověku vidět, co on osobně a s plnou vážností považuje za dobré, nebo špatné. Namísto toho vnímá jen to, co „se“ očekává.