Nevím, jak umřu. Ale chci mít možnost umřít podle svého

Dániel Karsai sedí na gauči, má na sobě svůj šťastný svetr anglického fotbalového klubu Fulham a za sebou knihovnu, okno a lezavo poloviny prosince. Na tomhle místě svého budapešťského bytu sedává často. Je tu dobrý rozhled po obývacím pokoji a pohodlný výhled na každého, kdo sedí u stolku na velkém gauči a křesílkách. Když je v bytě přítomen pečovatel, a to je většinu času, tak se Karsai s jeho pomocí může přesunout. Zrovna teď je doma jen s jedním ze svých blízkých přátel, a ten je právník, ne profesionální zdravotník, a nemá zažité potřebné grify. Nechce pokoušet osud a kamarádova záda. Prázdný vozík stojí opodál a Dániel sedí klidně na gauči.

Před pár dny splnil svůj největší úkol za dlouhou dobu. Snažil se přesvědčit soudce u soudu ve Štrasburku, aby budapešťské vládě přikázali uzákonit v Maďarsku eutanazii. Dániel Karsai má nevyléčitelnou nemoc, která ho dřív či později nevyhnutelně a možná i s velkou trýzní zabije, takže by chtěl, aby on i lidé ve stejné životní situaci měli svůj konec plně v rukou. S výkonem, který on a jeho právnický tým ve Štrasburku teď na konci listopadu odvedli, je spokojený. „Byli jsme připravení. Nevybavuji si nic, co jsme měli říct nebo udělat jinak,“ říká. „Mám z toho velkou radost. Jsem pro tenhle úkol v Maďarsku asi nejlepší možná osoba. A zatím můžu s klidným svědomím říct, že dělám, co můžu.“

Dánielu Karsaiovi je šestačtyřicet a je to dobře známý maďarský právník. Léta zastupuje své spoluobčany, kteří mají pocit, že jim maďarský stát zásadně ukřivdil nebo jim upírá nějaká mezinárodně uznaná práva.  V srpnu roku 2022 zjistil, že trpí amyotrofickou laterální sklerózou, nemocí, při níž člověk postupně ztrácí schopnost ovládat svaly. Její postup bývá rychlý, v horizontu málo let, a na jejím konci pacient nedokáže polykat ani dýchat, zatímco mysl není nijak postižená. Nejčastěji lidé – po týdnech či měsících naprosté nesoběstačnosti na dýchacích přístrojích – umírají na plicní selhání.

Cesta k němu je nejspíš bezbolestná, ale může být trýznivá a nedůstojná, myslí si Dániel Karsai. Nechce být nucen tenhle konec podstupovat, protože, jak se píše v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv, žádný Evropan nemá být trýzněn a nemá být snižována jeho důstojnost. Z právníka, který na štrasburském soudu dlouhá léta pracoval, pak tam pravidelně dojížděl jako advokát, se v justičním žargonu stal „stěžovatel“.  A spolu s tím veřejně známý bojovník za dobrovolnou smrt, který svou nemoc a své odcházení sdílí doslova s celým národem.

Kdo jiný?

Prosincové setkání na gauči bylo naše druhé. Poprvé jsme se potkali v poslední listopadový pátek, den nato Karsai s kolegy odlétal ke štrasburskému soudnímu dvoru, kde ho 28. listopadu, v úterý ráno, čekalo jeho stání. Na stole v jeho kanceláři ležela svázaná žaloba, letenky a hotelová rezervace. Sepsat několik desítek stran svého vlastního případu byla pro něj rutina, takových dokumentů za svou kariéru on a jeho tým sepsali desítky. Tuhle žalobu Karsai odhaduje na sto hodin čisté práce se vším všudy. Případ vlastně není složitý –argumenty pro asistovanou sebevraždu nebo eutanazii jsou dobře známé. Podobné případy už štrasburský soud řešil a zatím je vždy zamítl, ale Karsai argumentuje, že se svět mezitím výrazně posunul a soud musí rozhodovat znovu. A to je celé. Zbývalo jen se připravit na to, že bude před soudci řečnit, a poprvé v životě to pro něj bude opravdu složité. 

Dániel Karsai dokáže sedět, s velkými obtížemi ovládá mobilní telefon. Pro člověka, který se s ním setká poprvé, není hovor úplně snadný. Není mu už dobře rozumět a z řeči se ztrácí intonace a z tváře mimika – tyhle jemné detaily mezilidské komunikace už jsou srozumitelné jen lidem