Paradoxní konec unikátu. Filmaři, kteří točili o StB, přemalovali krev politických vězňů

Pokud jste někdy zavítali na brněnský Cejl, možná vás cesta zavedla až do zdejší Káznice. Dnes je to veřejnosti zčásti přístupný prostor s kavárnou a kulturním programem, dříve – od dob Habsburků až do poloviny padesátých let minulého století – pak vězení, za jehož zdmi se zejména v období nacistické a komunistické totality páchaly krutosti na politických vězních. V jedné z cel tu historici před sedmi lety našli i detektivní stopu po těchto časech: cákance krve o velikosti několika milimetrů na zdi dole u podlahy v úrovni kotníků.

Pro to, aby člověk Káznici viděl, ale nemusí do jihomoravské metropole. Filmaři prostory pravidelně využívají k natáčení (vznikaly zde například i některé scény ze známého filmu Nabarvené ptáče). A po jednom takovém natáčení stopy krve zmizely pod novým nátěrem.

Spadly klíče a byla tam skvrna

V roce 2017 do jedné z cel Káznice vstoupil historik z Vojenského historického ústavu Pavel Paleček s kolegou, dokumentaristou Tomášem Lipnerem, když zde prováděli zájemce o zdejší historii z řad veřejnosti. Kolegovi v místnosti spadly klíče, sehnul se pro ně a v tu chvíli skvrny od krve spatřil. Společně se skvrnami pak v cele nalezli i vzkazy vězňů vyškrábané do zdi. Přestože za objevem stojí náhoda, výskyt krve v těchto místech má při zpětném pohledu jistou logiku. Káznice má rozlohu asi 8000 metrů čtverečních a cel je v ní více než čtyři stovky, tato jedna konkrétní se však něčím vymykala: na zdech i na stropě byla vymalovaná omyvatelnou olejovou barvou, která se svého času používala například v nemocnicích, kde operační sál nebyl pokrytý kachlíky. Přeneseno do prostředí věznice, pokud v některé z cel mělo docházet k mučení, byla k tomu uzpůsobená právě tato.

Paleček poté ve spolupráci s forenzní antropoložkou sejmuli ze zdi vzorek a poslali jej k analýze do pražského Kriminalistického ústavu. Tamní laboratoř po prozkoumání potvrdila, že jde o lidskou krev. V plánu bylo i další zkoumání. Třeba jestli krvavé stopy patří jednotlivci, nebo více lidem, zda šlo o ženu, či muže, případně o jaké etnikum, což, jak říká Paleček, lze také z krve vypozorovat. „Pak jsme se na to ale vykašlali, protože možných vzorků bylo strašně málo. Když bychom z toho nálezu seškrabali chirurgickým nožíkem další materiál k výzkumu, znamenalo by to jeho zničení,“ říká historik.

A tak zůstalo u více či méně pravděpodobných teorií, ze které etapy Káznice mohla krev pocházet. Budova sloužila jako zemské vězení ještě za Rakouska-Uherska a během první republiky. Za protektorátu ji gestapo využívalo částečně jako ženskou věznici, částečně jako místo pro další transport do koncentračních táborů. V prostorách došlo i k popravám, nejvíce jich ale místo zažilo až po válce, mezi lety 1945–1948, kdy tu lidové soudy vynesly více než 80 rozsudků smrti nad místními nacisty či (domnělými i skutečnými) kolaboranty z českých řad. Po únorovém převratu zažila věznice politické vězně, mezi nimi například básníka Jana Zahradníčka nebo budoucího předsedu Ústavního soudu Zdeňka Kesslera. Přibližně 14 z nich podle Palečkova odhadu popravili a mnohé také mučili.