Představuje Babišův e-mail bezpečnostní riziko?

Mimořádné jednání sněmovny s programem „bezpečnostní hrozby“ zní jako skutečný alarm. Bylo svoláno pětikoalicí minulý týden kvůli dnes již slavnému e-mailu Andreje Babiše, v němž požadoval po spolupracovnících zpracování informací na politického konkurenta, ministra zahraničí Jana Lipavského. E-mail se dá až na slovník vnímat jako běžný úkol zjistit slabiny protivníka a využít je v politickém boji. Napsal ho však Andrej Babiš, tedy postava, která je známá řadou pokusů pomocí zákulisně získaných kompromitujících materiálů ničit své politické a obchodní nepřátele. Jako ministr financí posílal účelově státní kontroly ke konkurenci svého Agrofertu, rozkvět jeho podnikatelského impéria stojí mimo jiné i na „nepřátelském“ převzetí malých firem, jejichž slabin dokázal dokonale využít. Před devíti lety vytáhl na schůzce na svého kolegu Ladislava Šincla, jehož návrh mu jednoduše nevyhovoval, „složku“ a četl z ní – nedoložená – provinění nepohodlného politického soupeře.

Zasazovat Babišův aktuální e-mail do kontextu bezpečnostní hrozby tedy není úplně od věci. To ve sněmovně zmínil třeba ministr vnitra Vít Rakušan – pokud přistoupíme na praktiky sbírání kompromitujících materiálů na rodinné příslušníky, hrabání se v soukromých postojích konkurentů, stává se politika bezcharakterní a nevyhnutelně povede její lídry k bezcharakterním krokům. Třeba až k tomu v přítomnosti nejnebezpečnějšímu problému: relativizaci ruských hrozeb kvůli osobním zájmům.

Na druhou stranu platí, že sběr kompromitujících materiálů je organickou součástí politiky všude na světě. Českou scénu provází od devadesátých let – a místy to byla z dnešního pohledu opravdu silná káva. Měli bychom se tedy nad Babišovým e-mailem vzrušovat? Platí teze, že svolání mimořádného zasedání je jen politickým humbukem, který se pokouší rozmáznout sice vulgární, ale ve skutečnosti neškodnou žádost? Tuzemská minulost nabízí v tomto směru spoustu příkladů, bez jejichž pochopení je obtížné rozhodovat, co je přijatelnou součástí hry, co je za hranou a jakou roli dnes hrají politické informační války v bezpečnosti země. 

Utnout objekt

 Připomínat na jednání sněmovny, jako to udělali někteří koaliční politici, Babišovu minulost agenta StB může znít jako zbytečnost. Stejně jako říkat, že Babiš zůstal svým myšlením v době, kterou ovládali estébáci. Faktem je, že pro StB bylo shánění kompromateriálů „pilířem činnosti“. Hodila se jakákoli informace, kterou bylo možné přitlačit ke zdi nejen disidenty, ale prakticky každého občana. Opilství, nevěra, zdánlivě bezvýznamné vyjádření proti komunistům, přítomnost na rockovém koncertě a chování na něm, o tom všem StB sháněla informace. Pokud chtěla někoho zlomit – třeba aby z něj udělala práskače nebo aby jej přinutila učinit nějaké rozhodnutí v zaměstnání –, tak  kompro prostě vytáhla. A velmi často slavila úspěch.

Tohle je model, kterým česká společnost vnímá shánění kompromateriálů dodnes. „Jako špínu, která se účelově vytahuje, když se to hodí. Jako podrazácký nástroj, kterého je podle řady občanů politika plná. Dělá to každý, myslí si lidi. Ale musíme přesně vědět, co vlastně dělá a jak to dělá. To jsou souvislosti, které jsou pro rozlišení, co jsou to kompromateriály a co ne, důležité,“ říká politolog Lukáš Jelínek.

Kompromitující materiály mohou sloužit k vydírání – a pak je jejich použití jasným trestným činem. Stejně tak, když je někdo zveřejní a obsahují nepravdy, k postihu slouží trestný čin pomluvy. Kompromitující materiály mohou účelově vytáhnout slabinu politického soupeře, třeba skrývanou sexuální orientaci nebo sledování porna, a v krajním případě snadno „utnout“ kariéru „objektu“. Ale materiály získané ne úplně férovým způsobem se mohou zároveň stát prostředkem oprávněného veřejného zájmu, pokud přinášejí třeba informaci o korupci nebo podvodu. Zkusme si to ukázat na několika případech z minulosti.

Ve třicetileté historii novodobého českého státu existuje jeden naprosto modelový případ sbírání a přípravy kompromitujících materiálů na politického protivníka. V roce 2000 začal tehdejší poradce premiéra Miloše Zemana Vratislav Šíma zpracovávat interní spis s názvem Olovo. Chemická značka olova Pb je shodná s iniciálami tehdejší nadějné političky sociální demokracie Petry Buzkové, jedné z hlavních vnitrostranických kritiček premiéra Zemana. Kromě běžných informací o její kariéře obsahoval „materiál“ také zřejmé pomluvy – Buzková prý týrala svou dceru, v době totality donášela Státní bezpečnosti a živila se prostitucí.

Příprava kompromitující operace unikla do tehdy nezávislého a uznávaného deníku MF DNES, takže není zřejmé, jak by se zmanipulovanými informacemi lidé kolem Zemana naložili. Věc vyšetřovala i policie, v roce 2001 státní zástupce konstatoval, že Šímovo jednání „nebylo dostatečně společensky nebezpečné“, aby mohlo být kvalifikováno jako trestný čin pomluvy. Je nutné dodat, že policie i státní zástupci pracovali tehdy pod dnes těžko představitelným politickým vlivem vlády Miloše Zemana. „Kontext případu je jasný, za pomoci tajně získaných i vymyšlených informací z osobního života se pokusit připravit o dobré jméno a kariéru nepohodlného politického soupeře. Čítanková ukázka nemorálního sběru kompromateriálů,“ hodnotí akci s odstupem politolog Miloš Gregor.