Tři roky války na Ukrajině v našich reportážích

Do toho se začaly na Twitteru objevovat zvěsti, že invaze by mohla začít mezi třetí a čtvrtou ráno, naskakovala tu i konkrétní místa. Jít spát zkrátka nešlo, zvlášť když ještě ukrajinské úřady zveřejnily, že na několik letišť vojáci narychlo rozestavěli nákladní automobily a další techniku, aby na nich nemohli Rusové provést výsadek – jedno z nich bylo to v Záporoží, jen pár kilometrů od nás. Mělo odsud odletět několik turistických letů, teď už to nešlo.

Kolem čtvrté se černé vize naplnily a velká ukrajinská města, jako metropole Kyjev, Mariupol nebo Dnipro, se dostala pod raketovou palbu Rusů. V půl šesté zaduněly exploze i v Záporoží. Cesta do Mariupolu padla, přístup do tamní oblasti armáda uzavřela. Stejně jako jinde i v Záporoží začala část lidí v touze uniknout ostřelování narychlo zoufale hledat místa v autech odjíždějících pryč. Měli jsme volno, takže jsme dva neplánované pasažéry přibrali i my.

S přibývajícími kroky k moři se objevují stovky bílých pytlů naplněných pískem z nedalekých pláží a protitankoví ježci navezení od vody s přisátými mušlemi. A také improvizované zábrany z kol ostnatého drátu nebo barikády z pneumatik. Kličkovat mezi nimi je stále těžší a u budovy Opery, chlouby města, se chodec musí zastavit. Dál jít nelze, ulice jsou neprůchodné a bránit ruskému útoku, který přijde od moře, jsou v těchto místech připravené i řady převrhnutých a řetězy svázaných kavárenských stolků. Pokračovat do zataraseného bludiště mohou jen obyvatelé zdejších domů a příslušníci domobrany, kteří v polních uniformách a se žlutou páskou na rukávu kontrolují celé město.

Ale i tam, kde je opevnění nejmohutnější a mužů a žen v zeleném a s automatickými puškami je nejvíc, panuje především ticho. Rusové zatím na Oděsu nezaútočili, takže v tuto chvíli nemají důvod střílet ani obránci. Minulý týden na dohled od centra připlulo několik ruských minomety ozbrojených válečných lodí. Domobrana měla plnou pohotovost, vypadalo to, že boj o Oděsu začne každou minutou. Lodě ale nakonec zmizely, dost možná, myslí si místní, to souvisí s počasím.

Je úterý půl hodiny před půlnocí ukrajinského času, sedím v nočním vlaku do Kyjeva, města, které Putin nechává bombardovat a ostřelovat raketami, a jež přesto srdnatě odolává tlaku ruské armády. Vlak veze do Kyjeva humanitární pomoc a zpět se, jak posádka doufá, bude vracet s uprchlíky z ostřelovaných a bombardovaných oblastí kolem hlavního města Ukrajiny. Zítra mezi osmou ranní a osmou večerní středoevropského času se má podle dohod mezi Ukrajinou a Ruskem otevřít humanitární zelený koridor, který by měl umožnit odchod obyvatelům Putinem okupovaných a ničených městeček a vesnic na severozápadě Kyjeva, aniž se cestou stanou cílem pro střelbu ruské armády.

Nahmatám madlo na dveřích kupé, dívám se, jestli do chodby přece jen někdo nenastoupil. Je tam dál ticho a tma. Světla ve vlaku jsou vypnutá, vlak má zatemněná všechna okna. Prosklené části dveří, kterými se nastupuje do vagonů, jsou potaženy silným černým nepropustným igelitem. To aby nás, jak mi vysvětlili drážní pracovníci v depu, „ten zabiják netrefil“. Je chvíli před půlnocí. Vyjíždíme.

Kdo chce navštívit paní Alu a jejího manžela Oleksandra v jejich domku v jedné klidné ulici v Buči, musí si otevřít branku, projít dvorkem, minout přední část domku a zamířit až dozadu k místnosti, která je trochu stranou. Tady mají kuchyň snadno přístupnou ze dvora a hospodářských prostor stavení, proto tady oba manželé tráví hodně času. Je tu stůl, teď plný nádobí a zbytků jídla od oběda, kuchyňská linka, lednička, a hlavně veliká stará pec, na niž se dá natáhnout a spát. Teď odpoledne leží na zmuchlané dece jen kočka. Ala, životní profesí oční lékařka, před chvílí převzala krabici s jídlem, kterou jí v rámci humanitární pomoci přivezli muži z domobrany. Dlouhý pobyt Rusů a boje způsobily, že ve městě nejsou otevřené žádné obchody s potravinami, nezbyla tu žádná pojízdná auta a nefunguje teď ani hromadná doprava, s níž by šlo dojet do obchodů v Kyjevě.

Kromě zmíněné krabice se manželé snaží zabezpečit i sami. V peci se suší nakrájený chléb, mají zavařené trnky nebo vlastní marmeládu. Tyto zásoby a teplo z pece jim pomohly přežít tři týdny mezi 9. a 30. březnem, kdy okupanti ve městě pobývali. „Když se tu objevili, byli jsme doma a pak už jsme nikam nevycházeli,“ říká Ala. „Napřed chodili dům od domu, koukali, kdo je doma a jestli nemá zbraně. My žádnou neměli, ale sebrali nám telefony.“ Skončili doma v izolaci, schovaní ve své zadní místnosti s vlastními zásobami jídla.

Z nádraží v Dnipru vyjíždí malý autobus plný, část osazenstva tvoří ukrajinští vojáci, kteří se vracejí z dovolené zpět do bojů na Donbase. Cesta na východ Ukrajiny po necelých třech hodinách překročí hranici Dněpropetrovské oblasti a vjede do oblasti Doněcké. Překročení té linie není za okny minibusu nijak znát, předěl je to zatím jen psychologický. „A už se blížíme k tomu peklu,“ komentuje moment překročení hranice cestující Ljudmila, která z relativního bezpečí Dnipra zamířila na Donbas za matkou – nemůže ji prý přesvědčit, ať se jede z rodné vesnice schovat do bezpečí, a teď to chce zkusit znovu. „Máma je bohužel přesvědčena, že ji Putin přijede od něčeho zachránit, má kořeny v Rusku a dostala ji ta masírka,“ shrnuje prostředí Donbasu, do nějž autobus právě vjel, paní Ljudmila.

V malém průmyslovém městě Pokrovsk mám sraz s pekařem Olehem, který od počátku války zachraňuje životy lidí žijících na frontě. Město Pokrovsk leží necelých 60 kilometrů od Putinem už roku 2014 okupované Doněcké oblasti a své jméno má teprve sedm let, kdy ho místní úřady „v rámci dekomunizace“ zbavili jména Krasnoarmijsk. Oleh Tkačenko za mnou přijíždí v dodávce, kterou několikrát týdně spolu se svými druhy odjíždí na současnou frontovou linii s chlebem a vodou za lidmi, kteří doufají, že to v ostřelovaných městech a vsích všechno nějak přečkají. A zachraňuje odtud ty, kterým už strach nedovoluje dál zůstat. „Nebo už žádné doma nemají, protože jim domem proletěla raketa,“ říká hřmotný, usměvavý pekař. Dnes byl na takové objížďce také a zítra mezi grady, kazetové bomby a šrapnely vyjíždí dodávka znovu.

Okolo ukrajinského města Izjum je půda měkká a písčitá a dobře se v ní kope. Na sever od města, v borovém lese, si Rusové v sypkém písku vyhrabali zákopy, spleť jejich chodeb je dodnes dobře patrná, stejně jako velké jámy, z nichž vykukovaly tanky. Zbudované opevnění je na dohled od hřbitova, jehož mramorové náhrobky prosvítají mezi kmeny stromů. Hřbitov je nezničený a v poledním slunci se na černých kamenných plátech lesknou zlatě vyvedená jména pochovaných. Mezi zákopy a hřbitovem je masový hrob.

Tři stovky narychlo vykopaných jam nad sebou mají nanejvýš stejně narychlo stlučený dřevěný kříž, často ani to ne. Leželo tu nejméně 447 mrtvých. Díry, do kterých Rusové pohřbili těla zavražděných ukrajinských vojáků, jsou široké a mělké. Hroby, které vykopali místní pro své zemřelé, jsou hluboké a úzké. Leželi tu lidé, které ruská armáda zavraždila po mučení, ti, co zemřeli při náletech, a lidé, kteří během půlroční ruské okupace zemřeli přirozenou smrtí a kvůli všudypřítomnému ostřelování nebyl čas pochovat je se všemi náležitostmi na hřbitově.

Těla z tohoto masového hrobu začaly ukrajinské úřady exhumovat v září, krátce poté, co odsud při zmateném úprku před ukrajinskou protiofenzivou zmizela po půlroční okupaci ruská vojska. V polovině listopadu už jsou jámy prázdné, všichni jsou řádně pohřbení o kus dál nebo na jiných hřbitovech, a je tu klid a ticho. Mezi stromy se táhne bezpočet červenobílých policejních pásek, mezi hroby se prochází pár policistů, vyšetřovatelů a jeden kněz. Jejich práce tu už končí, co mohlo být nalezeno, bylo nalezeno, co šlo zaznamenat, bylo zaznamenáno. Teď zbývá to nejtěžší – vypátrat pachatele mučení a vražd a potrestat je. V borovém háji se jen slabě vznáší pach lidského utrpení – výkaly a hniloba. V Izjumu jsou cítit leckde.

Poté, co matku od dcery odřízla fronta, si babička u ruských okupačních úřadů zařídila půlroční opatrovnictví Sofije. „Asi kvůli sociálním příspěvkům, ale taky proto, aby Sofiji neztratila. Bez papírů neměla žádnou jistotu, že jí vnučku nechají,“ říká Alesja. Babička také rozhodla, že Sofiji bude dobře v jednom z dětských táborů, které Rusové pro ukrajinské děti zřizují na různých místech okupovaných území – a vnučku v březnu poslala do krymského letoviska Jevpatorija.

Sofija občas psala Alesje, že se má „dobře“ a „nic jí nechybí“, ale tomu se nedalo úplně věřit. Alesja netušila, co všechno Sofiji babička napovídala o situaci i o ní osobně, nevěděla, co poslouchá od vychovatelů v samotném táboře. Coby rodič „uvíznutého“ dítěte vstoupila do kontaktu se Save Ukraine (SU), dnes už světoznámou kyjevskou neziskovkou, která záchranné výpravy matek pro děti do Ruska organizuje. Když v polovině dubna přišla od Sofije zničehonic zpráva „mami, přijeď si pro mě, chci už domů“, měla všechno připravené a čekala jen na to, až se složitá a napůl utajená operace bude moci spustit.

U hranice města natírá četa na bílo velkou zděnou uvítací bránu s nápisem Cherson. „A už je náš Cherson krásný,“ libuje si pracovník údržby městských parků Vjačeslav při pohledu na čerstvě opravenou bránu, která ještě před pár dny nesla stopy těžkých bojů stejně jako všechno okolo. „Teď ještě abychom se z toho všeho vzpamatovali my.“ 

Od vytlačení ruských okupantů z města uplynuly čtyři měsíce. Těch předešlých osm, než odtud ukrajinští vojáci nepřítele vyhnali, činí z Chersonu místo, jehož obyvatelé už zažili to, co Putin slibuje celé Ukrajině a po ní i velkému kusu východní Evropy. Vědí, jaké to je, když k tobě domů vjede Rusko na tancích a řekne ti: Odteď tady všechno včetně tebe patří mně a tak už to zůstane navěky. 

Začátek léta je v černomořské Oděse jasný a slunečný. Mořský vítr nese do zahrady místního vojenského sanatoria příjemnou slanou vůni. Léčebna je kousek od centra města a k moři je to ještě blíž, pár desítek metrů z kopce dolů. Ale vlny slyšet nejsou, jen ruch ulic sem doléhá jako vzdálené šumění. Před pichlavým sluncem nabízí chladivý úkryt javoršy, pod kterými se dá odpočívat na lavičkách. Na jedné z nich sedí Saíd Saídvalijev a je tu zoufalý. „Alkohol, tráva, sedativa, opiáty. Cokoli, co tlumí,“ vypočítává vojín ukrajinské armády s tádžickými kořeny, co jeho spolupacienti – jiní ranění ukrajinští vojáci obývající pokoje za okny všude kolem – berou, aby unikli traumatům, která si z bojů přinesli.

Saíd se všemu tomu vyhýbá. To neznamená, že mu je lépe. Na první pohled patří mezi šťastnější obyvatele oděské léčebny. Kousek od nás se s manželkou a dvěma dětmi vítá muž, kterému ruská invaze vzala obě nohy a levou ruku. Saíd má na těle ještě znát jizvy od střepin, přišel o zrak v pravém oku a to levé se mu nebezpečně horší, ale může se zahradou procházet po svých, svižným a jistým krokem. Fyzicky je jinak zdráv.

Modro-žluté vlajky jsou připevněny na všech křížích. Jak pofukuje vítr, plápolají a hladí mužské a chlapecké tváře na fotografiích připevněných pod nimi. Je to zvláštní hřbitov. Nemá zdi. Velká, neohraničená louka kousek od centra města Lvov se rozkládá vedle Lyčakivského hřbitova, kulturně-historické památky, kde se už po desetiletí pohřbívají pouze významné osobnosti Ukrajiny se zvláštním přínosem pro svou zemi. Po začátku plnohodnotné Putinovy války loni v únoru pochovali na Lyčakivském hřbitově takových osobností třicet sedm. Více lvovských bojovníků padlých při obraně Ukrajiny se už do kulturní památky nevešlo. Pohřebištěm vojáků ze Lvova se proto od loňského dubna stala louka za zdí, na níž teď mezi kříži a plápolajícími vlajkami v chladném březnovém dni postávají matky mrtvých synů a povídají si s jejich fotografiemi.

Vchod do Charkovského loutkového divadla se otevře přesně za pět minut pět a sedmdesátka diváků se začne trousit dovnitř. Jdou ve špalíru trochu potemnělými chodbami, na kterých vládne něco, co by šlo nazvat pracovním nepořádkem – každých pár metrů hromada krabic soupeří o místo s odloženými rekvizitami a kostýmy –, ale ve skutečnosti je to pozůstatek dva roky staré evakuace, která sice nakonec neproběhla, ale nikdo ji ještě neodvolal a divadlo je připraveno ji kdykoli podstoupit. Když diváci dojdou do sálu, je mezi nimi cítit veselé vzrušení. Skupinky se rozhlížejí mezi sedadly, kdo všechno dorazil, a známí se zdraví mezi sebou. 

Pak světla pohasnou a sedmdesátka přítomných ztichne. Kalinová píšťalka, hra pro dvě herečky, dvanáct papírových masek a sadu velkých zprohýbaných naběraček (jsme totiž v experimentální scéně) o lásce a smrtelné nenávisti dvou sester a jejich vztahu k rodičům, může začít. Premiéry Charkovského loutkového divadla jsou ve městě vždycky událost, ale teď za války to platí ještě víc, s pobaveně konspirativní náladou k tomu.  

„Zítra v deset ráno přijedete na souřadnice, které vám za chvíli dojdou. Budou tam čekat dvě auta, která budete následovat,“ posílá nám přes prostředníka vzkaz šifrovanou komunikací jeden z důstojníků ukrajinské armády, který schůzku s Rusy domlouvá. Druhý den stojí auta na určeném místě – na malém parkovišti na výpadovce za Kyjevem: dodávka s menším osobákem a z něj mává ruka ve směru další cesty. Trvá ještě dalších deset minut, než sjedeme z asfaltky, poslední desítky metrů vedou po prašné cestě.

Zastavujeme kdesi mezi křovisky, v areálu rozpadlé sedmipatrové továrny. Široko daleko není ani živáčka. „Tohle místo je pro rozhovor nejlepší, nikdo nás tady nebude rušit,“ říká přítomný ukrajinský důstojník. V tu samou chvíli z dodávky vystupují tři mladí muži ve vojenských uniformách. Všichni mají na obličeji masky, z nichž jim vykukují pouze oči s obočím. Dva z nich si ji po chvíli sundávají, třetí si tvář nechává zakrytou po celou dobu rozhovoru.

Ráno po přerušované říjnové noci vypadá Kyjev chvíli jako kterékoli jiné evropské velkoměsto. Děti spěchají do školy, ulice jsou plné aut v ranní špičce, kavárny provoněné lahodným mokem a čerstvými dorty podávají prvním zákazníkům své občerstvení. Do toho se najednou ozve nad hlavami Kyjevanů třeskutý výbuch. A po něm v krátkých rozestupech ještě šest dalších.

Někteří chodci jdou dál po ulicích za svými povinnostmi, jako by se nic zvláštního nedělo, hodně Kyjevanů, nejvíce ti s malými dětmi, však rychle hledá nějaký úkryt. Ten nejbližší v mé blízkosti je metro se vstupem u známé kyjevské pamětihodnosti Zlatá brána, labyrint jeho podzemních chodeb je vmžiku plný k sobě se tisknoucích lidí.

V telegramových kanálech, v nichž mohou obyvatelé celé neokupované Ukrajiny zaznamenávat přelet ruských raket a upozorňovat spoluobčany na jejich směr k potenciálnímu cíli, se krátce před výbuchy objevily zprávy, že ke Kyjevu míří dvě ruské hypersonické balistické rakety Kinžal, které dokážou způsobit velké škody a zanechávají za sebou mnoho mrtvých.

„Nesmíš používat pásy,“ říká mi stejně jako mnoha lidem přede mnou důrazně řidič, když se na východě Ukrajiny při nástupu do auta chystám automaticky připoutat. „Pokud na nás zaútočí dron, musíš běžet co nejrychleji od auta. Pás by tě zdržoval.“ Když pak uháníme zběsilou rychlostí, opět kvůli dronům, po silnicích poničených tanky a počasím, říkám si s nadsázkou, co je asi nebezpečnější.

Máme za sebou dva tisíce ujetých kilometrů z Prahy, sedím v autě, které je součástí kolony vozů, jež mají sloužit zraněným vojákům na frontě. Tentokrát vezeme zejména pick-upy, ty se i přes nepříznivý terén dostanou nejblíže k frontě a k těm, kteří potřebují pomoc. Použitá a upravená auta se nakoupila za peníze slovenských a českých dárců v rámci projektu Sanitky pro Ukrajinu.