Zemřel lídr Hells Angels. Sonny Barger proslavil obraz motorkáře jako psance a rebela

„Pokud čtete tyto řádky, bude to znamenat, že jsem odešel. Požádal jsem totiž, aby tuto zprávu zveřejnili hned po mé smrti,“ mohli si ve čtvrtek dopoledne přečíst návštěvníci facebookového profilu Sonnyho Bargera, lídra slavného motorkářského klubu Hells Angels. Jak poté novináře informoval jeho právní zástupce, známý bouřlivák zemřel na rakovinu jater a jeho posmrtný vzkaz zveřejnila na sítích jeho manželka Zorana. Vzkaz dále pokračoval: „Prožil jsem dlouhý a dobrý život plný dobrodružství. A měl jsem tu čest být součástí úžasného klubu.“

Říci, že byl Barger pouze součástí klubu, je však slabé slovo – právě pod jeho vedením se z roztříštěné a neorganizované skupiny stal celosvětový fenomén čítající tisíce stoupenců od Kalifornie přes Německo až třeba po Českou republiku. Do velké míry to byl právě on, kdo šířil mýtický obraz člena motorkářského gangu coby nespoutaného rebela a psance oblečeného v džínech a kůži, který se sice pohybuje mimo zákon, ale vůči svým bratrům na silných mašinách je naprosto loajální. Barger sice všeobecně známý mýtus nevytvořil, ale zpopularizoval ho - byť se vůči němu zároveň i vymezoval.

Obraz vyvrhela

Barger je do velké míry považován za spoluzakladatele slavných Pekelných andělů a s nimi i celé motorkářské subkultury, ale obojí existovalo už před tím, než se kalifornský rodák objevil na scéně. První motorkářské gangy začaly ve Spojených státech vznikat po druhé světové válce, když byl Barger ještě chlapec. Zakládali je veteráni, kteří se po návratu z krvavých bojišť v Evropě či Asii často nemohli nebo nechtěli začlenit zpátky do normálního spořádaného života s jeho konvencemi. Ve skupině mladých, podobně naladěných kamarádů na motorkách mohli zažívat pocity bratrství, svobody a také adrenalinu, na který si přivykli během války - a současně dát průchod své frustraci a nespokojenosti.

Členové motorkářských gangů si nicméně brzy získali pověst výtržníků a násilníků, k čemuž zásadní měrou přispěly tzv. hollisterské nepokoje v roce 1947. Do poklidného městečka v Kalifornii se sjely asi tři tisíce jezdců z celé země na tradiční motocyklovou sešlost. Provinční městečko s policejním sborem čítajícím sedm mužů nebylo na tak velké množství lidí připraveno a události se brzy vymkly kontrole. Byť se velká část návštěvníků podle dobových svědků chovala slušně, někteří opilí motorkáři se proháněli po ulicích na svých hlučných strojích a rozbíjeli okna i místní bary, zatímco hrstka policistů se marně pokoušela jejich řádění zastavit.

Událost přitáhla obrovskou pozornost novinářů, kteří poté v celostátních novinách a obrázkových časopisech publikovali fotografie motorkářů s pivními lahvemi v rukou. Na motivy nepokojů byl natočen také veleúspěšný hollywoodský film Divoch s mladým Marlonem Brandem v hlavní roli. Právě mediální pokrytí i následný snímek do značné míry vytvořily obraz motorkáře jako vyvrhela porušujícího pravidla.

Na nepokojích  Hollisteru byli přítomní také členové gangu Pissed Off Bastards of Bloomington a právě jeho člen Otto Friedli o rok později založil Hells Angels. O tom ale Sonny Barger, kterému bylo v té době deset, neměl ani ponětí. Pozdější lídr klubu se narodil v kalifornském městě Modesto do nepříliš šťastné konstelace: jeho matka rodinu opustila, když byly Sonnymu čtyři měsíce, a chlapec tak se sestrou vyrůstal pod dohledem babičky a alkoholického otce, který pracoval jako přístavní dělník. Už jako malý se často zaplétal do rvaček a střední školu nedokončil. V šestnácti zfalšoval rodný list, aby se mohl přihlásit do armády, po čtrnácti měsících služby však podvod vyšel najevo a Barger byl propuštěn. Poté pracoval jako dělník v továrnách v Oaklandu, ale práce ho nudila a toužil po vzrušení. „Neodkázal jsem si zvyknout na to dření od devíti do pěti,“ vzpomínal ve svých pamětech.

V té době si pořídil první motocykl Harley Davidson a vstoupil do lokálního klubu Oakland Panthers. Podle svých pozdějších slov mu ale jeho členové připadali příliš konvenční, a tak si v roce 1957 s několika kamarády založil vlastní větev klubu Hells Angels. Inspirací mu byl právě film Divoch, ale víc než s citlivým Marlonem Brandem se prý identifikoval s mnohem drsnější postavou lídra konkurenčního gangu zosobňovanou Marvinem Lee. „Potřeboval jsem pevně semknutou partu chlapů, kteří dokážou naskočit na motorky - a pokud chtějí, přejet na druhou stranu země a kašlat přitom na pravidla nebo na to, kolik právě ukazují hodiny,“ vysvětlil svou motivaci.

V době, kdy Barger vstoupil mezi anděly, šlo o ještě poměrně malý a neznámý klub, který si až pod jeho vedením si dobyl světovou proslulost. Stalo se tak během 60. let, kdy se Hells Angels stali symbolem rebelství a součástí kontrakulturního hnutí namířeného proti tehdejšímu establishmentu. Barger se znal s lídry hnutí, jako byli Timothy Leary, Allen Ginsberg nebo kapela Grateful Death, v jejichž sousedství bydlel. Od hippies nebo beatniků se však motorkáři zároveň výrazně lišili. Zatímco hippies na konci 60. let pořádali protestní průvody a mírové demonstrace proti válce ve Vietnamu, členové Hells Angels jeden takový protiválečný průvod pořádaný v kalifornském Berkeley fyzicky napadli.

Sám Barger se opět přihlásil jako dobrovolník do americké armády a tehdejšímu prezidentu Lyndonovi Johnsonovi v dopise nabízel, že ve Vietnamu spolu se svými kumpány vytvoří partyzánskou jednotku operující v týlu protivníka. Navzdory deklarovanému patriotismu ale Hells Angels často porušovali zákon, dostávali se do násilných a často smrtících bitek s členy konkurenčních gangů nebo s policií a obchodovali s drogami. Sám Barger kvůli své trestné činnosti často skončil za mřížemi – během života si odseděl celkem 13 let.

Držte hlavu vztyčenou

Divoký styl života logicky přitahoval novináře, kteří pomáhali vytvářet a šířit legendu o drsných motorkářích, jejichž hromadný ohlušující příjezd děsil obyvatele měst po celé zemi. Novinářem, který Bargerovi a jeho gangu přinesl celostátní proslulost, byl v té době ještě poměrně neznámý reportér Hunter S. Thompson. Uvnitř klubu strávil rok života, pozoroval styl života jeho členů, spřátelil se s nimi a natočil několik rozhovorů s Bargerem i dalšími anděly. O klubu pak v roce 1967 vydal reportážní knihu Hells Angels: neobyčejná a hrůzná sága o motorkářském gangu, která se stala bestsellerem a z neznámého novináře udělala hvězdu. Jak psala dobová kritika v New York Times, Thompsonovi se „podařilo proniknout do uzavřeného světa, kam by se většina z nás vstoupit neodvážila“.

V knize Thompson popisuje členy gangu, jak holdují alkoholu, drogám a často se uchylují k násilí, zároveň upozorňuje na pravidla v klubu, pocit silné sounáležitosti a takřka kmenové loajality mezi jezdci, často společenskými vyděděnci.  Thompson obraz gangu současně demýtizoval i vytvářel. „Koncept motorkáře jako psance mimo zákon byl stejně jedinečně americký jako třeba jazz. V něčem připomíná starosvětský ideál éry Divokého západu. Zároveň je v mnohém stejně nový jako třeba televize,“ píše Thompson ve svém bestselleru.

Kniha přinesla klubu popularitu a Bargerovi status celostátní celebrity. „Udělal z nás ještě větší mýtus, než jaký jsme v té době byli,“ komentoval v rozhovoru pro časopis Rolling Stone sám Barger Thompsonovu knihu. Díky této popularitě se stal vyhledávaným konzultantem filmů o motorkářích, začal psát knihy a vystupovat v televizi. Celosvětovou – a výrazně negativní - pozornost si ale klub získal během tragického incidentu, k němuž došlo v roce 1969 na koncertě kapely Rolling Stones na Altamont Raceway poblíž San Franciska. Britská kapela si tehdy členy klubu objednala coby ochranku, několik členů gangu ale během koncertu zaútočilo na fanoušky a při následné rvačce byl ubodán mladý účastník koncertu, černošský mladík Meredith Hunter.

Sonny Barger byl na koncertě přítomný, ale rvačky se neúčastnil. Několik dní po koncertě pak zavolal do soukromého rádia v San Francisku, aby nabídl vlastní verzi událostí. Podle jeho slov se zdrogovaní fanoušci tlačili na pódium a andělé se je pouze snažili zastavit. Ke smrtícímu incidentu podle Bargera došlo poté, co jeden z fanoušků vytáhl pistoli. Alan Passaro, který Mereditha Huntera pobodal nožem, byl obviněn z vraždy, ale soud ho osvobodil, protože k zabití podle soudce došlo v sebeobraně. Barger zároveň později ve své autobiografii připustil, že sám během koncertu mířil pistolí na člena kapely Keitha Richardse. Odůvodnil to tím, že chtěl kapelu přimět, aby nezdržovala a začala hrát, protože se fanoušci začínali dostávat do varu.

Po incidentu v Altamontu se Barger všemožně snažil zlepšit image klubu Hells Angels, dokonce si k tomu najal soukromou PR firmu a pořádal charitativní sbírky peněz. Trval na tom, že klub není kriminálním gangem a nezaslouží si opovržení společnosti, za které podle něho nesou vinu hlavně policisté. „Hells Angels žádný zločin nevymysleli, to vše byla práce FBI,“ řekl listu The Phoenix New Times.

Ve skutečnosti se však jeho organizace v době altamontského incidentu propadala hlouběji do kriminality, především obchodu s drogami a sám Barger byl v následujících dvaceti letech opakovaně ve vězení. V roce 1982 mu lékaři diagnostikovali rakovinu hrtanu a po odstranění části hlasivek mohl mluvit jen tichým chraplavým hlasem, což ještě posilovalo jeho obraz respektovaného lídra gangu, k němuž se lidé při konverzaci musejí naklánět, aby ho slyšeli.

Po propuštění z posledního vězení v roce 1992 byl Barger všeobecně uznávaným lídrem, který svému hnutí dobyl mezinárodní proslulost a rozšířil ho i do Evropy. V té době se už soustředil hlavně na zlepšování marketingového obrazu klubu a udržování jeho kultovního statusu. Žaloval ty, kteří značku Hells Angels používali bez povolení, prodával pivo, víno, trička nebo sluneční brýle se svým jménem, napsal několik autobiografických knih a dva romány. Jako herec se také objevil v televizním seriálu Sons of Anarchy (Synové anarchie).

Ze pozice v čele klubu ustoupil v roce 1998, kdy se přestěhoval z domovského Oaklandu do vnitrozemského Phoenixu ve státě Arizona. Kromě propagace své osobní značky tu provozoval motocyklový servis, přestal kouřit i užívat drogy, dokonce začal cvičit jógu. Dál jezdil na motocyklu, i když tradiční Harley Davidson často měnil za BMW nebo silné japonské Hondy.

Zároveň nikdy neopustil své kořeny. Se svým klubem se vydával na vyjížďky a motorkářská setkání, při nichž docházelo k násilným a často krvavým střetům s členy jiných gangů. Na sklonku života žil Barger sice usedlejším způsobem, ale let v čele motorkářského klubu  nikdy nelitoval. „Jedna věc mě na reportérech celý život udivovala,“ řekl v rozhovoru pro deník The Los Angeles Times. „99 procent z nich mi řekne: Ty jo, když jsem tě potkal, tak jsem zjistil, že jsi docela inteligentní. Mohl jsi v životě být, čímkoli by sis přál. Ale oni nepochopili, že já jsem teď přesně tím, kým chci být.“

A v podobném duchu zakončil i posmrtný vzkaz svým fanouškům. „Držte svou hlavu vztyčenou, zůstaňte loajální, svobodní a vždy si važte cti,“ napsal do sdělení, které po něm zbylo na Facebooku.