Babiš je lidskou pustinou a člověkem bez vlastností, ukazuje Klusák

Festival dokumentárních filmů v Jihlavě potvrzuje i letos pověst místa, kam se sjíždějí tvůrci, kteří se snaží o kritický náhled na svět. V jistém ohledu se tu pak filmový kritik cítí jen jako jeden z mnoha. Kriticky je naladěna i většina publika, kriticky a sebekriticky se k sobě staví rovněž filmaři. Každý snímek je tu příspěvkem do širší diskuse o povaze společnosti a žádný neobstojí úplně sám o sobě.

Nelze asi začít jiným dílem, než je Matrix AB – tedy snímek Víta Klusáka o Andreji Babišovi, jenž vznikl jako součást dokumentárního cyklu Český žurnál pro Českou televizi. Na večerní promítání se prakticky nebylo možné dostat, tlačenice tu byla jako při pouti v Mekce.

S Matrixem AB se opakuje podobná situace jako s předchozím Klusákovým snímkem, Dělníky bulváru. V zásadě lze říct, že film neodhaluje nic nového; nic, co nevědí ti, kteří se o dané téma zajímají. A vzhledem k tomu, že zrovna bulvár a Babiš jsou témata, jimž si většina novinářů troufá rozumět, nastává pak u nich pocit, jako by Klusák na nic zásadního nepřišel.

V případě Babiše tu různí aktéři vypovídají o tom, že Babiš je antidemokrat, který ani nechápe, co to demokracie je, člověk, který je ve střetu zájmů od rána do večera, sotva vstane z postele, člověk, který naprosto nerozumí rozdílům mezi politikou a byznysem, nevzdělaný,  duševně mělký buran z „divokého Slovenska“, dravec i osamělý lehký popleta. Možná klame tělem, ale zdá se spíš, že za jeho projevem není žádná velká strategie. Trocha ideálů cosi vyčistit, snaha uchránit si a rozšířit si svůj majetek, ale žádná politická koncepce.

Jsme i svědky lehce překvapivých upřímných výroků, například od Martina Komárka, že sám by pod Babišem nevydržel pracovat v novinách. Vidíme tu podkuřování ze strany blond moderátorky NOVY, že by si měl koupit NOVU a Blesk, aby mu všichni dali pokoj a neobviňovali ho z berlusconizace, když „ani beztak nevědí, co to je“. Klusák nám ukáže, jak se Babiš zoufale není schopný naučit česky, ačkoli na to má učitelku, jak nabobsky rozdává pětitisícovky bezdomovcům, a pak se směje, když tuto historku vykládá přátelům („No ten takhle čuměl!“). Ve chvílích, kdy si Babiš moc neuvědomuje přítomnost kamer a mikrofonů, občas prohlásí věty typu „Škoda, že to tu není jako v Maďarsku, kde vládne jedna strana, tady se pořád musí o něčem diskutovat, pořád zasedají nějaké komise, a podobné nesmysly“ - nebo z něj vypadne něco xenofobního o islamizaci Evropy.

Zřejmě nic, co bychom nepředpokládali, a nic, co by nás už vyloženě šokovalo. Babiš posunul hranice přijatelného tak daleko, poněvadž se mu pořád daří předstírat, že není jako ostatní politici, až se zastře, že je v mnohém horší. U Klusákova snímku z Babiše stále zůstává enigmatická figura. Jak tento člověk s nulovým až záporným charismatem,  tento věčně dotčený kňoural, jenž neustále potvrzuje, že něčemu nerozumí a nedovede se chovat podle pravidel, může vyhrávat volby?

Odpověď se možná ukrývá právě v této zdánlivé průměrnosti, v genialitě průměru. V identifikaci řady lidí s tím, že i když se mají více či méně dobře (a rozhodně lépe než dřív), připadá jim, že je ustavičně někdo podvádí, ubližuje jim, a sami přitom přehlížejí, že oni jsou se svým chováním součástí problému, který jim vadí.  Babiš je jakýmsi ztělesněním národní slepoty a nesebekritičnosti.

Ale v hyperkritické Jihlavě toto poznání příliš nestačí. Je oprávněné po Vítu Klusákovi chtít, aby pátral více do hloubky, aby kladl nepříjemné otázky i těm, kteří Babiše líčí negativně, a dokázal z nich vymámit, čím je okouzlil a proč tak náhle prozřeli. Nejvíce diskutabilní je celá struktura filmu postavená na tom, že Klusák na začátku přivítá Babiše na promítání pracovního sestřihu materiálu, a na konci dá Babišovi prostor, aby se hájil. V tomto gestu je ovšem něco nesmírně vyčuraného. Babišovi se film samozřejmě nemůže líbit, navíc coby postižený mediální negramotností není schopný pochopit, že snímek nesmí být jednostranně oslavný a že právě teď přichází jeho chvíle se bránit. Následuje ovšem jen další výlev hluché ublíženosti bez schopnosti věcně reagovat.

Tímto se snímek stává posvěceně nepřijatelný a skandální: Babišovi byl dán prostor a ukázalo se, že ho neumí využít, ale zároveň se přitom nechová tak hulvátsky či vyloženě nebezpečně, že by z něj šel strach. Znamená to, že po hodině, kdy je Babiš vykreslován jako vrcholná hrozba, se projeví pouze zprvu podrážděně a pak už blahosklonně a cynicky. Víte co, klidně si to promítejte, já se na vás můžu vykašlat, mně už nemůže nic ublížit.

Nejde určit, zda mohl Klusák s takovým vyzněním počítat. Zda si na kritičnost a skandálnost jen nehraje, nebo zda vůbec lze Babiše nějak nachytat, rozkrýt jeho záhadnost, objevit nějaké jeho tajemství či nitro. Klusákovi v něčem můžeme vyčítat bezzubost nebo neobjevnost. Jenomže už to, kolik času s Babišem strávil, kam všude ho pustil, co všechno ho nechal zaznamenat a jak se nechal pozvat na promítání, to všechno nám napovídá spíše něco o tom, že Babiš je čirou lidskou pustinou, člověkem bez vlastností. A proto si do něj každý může promítnout, co chce,  proto svou beztvarostí může vyhovovat tak širokým masám. Babiš nepotřeboval najít žádnou strategii, jen se svezl na vlně bezmyšlenkovitosti průměrné většiny.