Beavis a Butt-head si umějí užívat privilegia bílých mužů

K 90. létům patřili stejně jako podobně populární sitkomy Přátelé nebo Seinfeld. V jeden moment byli dokonce nejsledovanějším pořadem na domovské MTV. Beavis a Butt-head, středoškolští flákači, kteří moc rozumu nepobrali, obývali stejnojmenný animovaný televizní seriál. Teď se vrátili. V červnu celovečerním filmem Beavis a Butt-head dobývají vesmír, v srpnu další seriálovou řadou.

Právě proto, že byli tak úzce spjatí s kulturou a společenským klimatem 90. let ve Spojených státech a s generací X,  objevil se názor, že právě tam také mají zůstat. Že jako totální cynici bez zájmu o okolní svět, kteří trousí sexistické poznámky, jsou produktem své doby, který už nemá divákům co nabídnout, respektive může oslovit jen nostalgiky v řadách čtyřicátníků. Zbytek – hlavně zástupce mladších generací, kteří berou svět podstatně vážněji a bez ironie – může jen pozurážet. Ale není to tak úplně pravda. Minimálně v celovečerním filmu našel jejich autor Mike Judge klíč, jak je přenést do roku 2022.

Nebýt hip

Beavis a Butt-head, kterým propůjčil hlas sám Judge, se poprvé na MTV objevili v roce 1993. O tři roky později dorazil do kin celovečerní film Beavis a Butt-head dobývají Ameriku, z něhož se stal hit. Jeho popularita odrážela, jakým fenoménem se během několika let dvojka stala. Pro celou generaci amerických diváků – a část globálního publika – je jejich infantilní pochechtávání charakteristickým zvukem 90. let.

Beavis a Butt-head, nekorektní do morku kostí, se poflakovali po předměstí a otravovali nebo tyranizovali okolí stupidními eskapádami, v nichž se míchaly vandalismus, ignorance, krutost a nezájem o okolní svět. Kdyby věděli, co ta latinská slova znamenají, mluvili by o sobě jako o misantropech a nihilistech. Butt-head, lídr dvojice se sadistickými sklony, páchal násilí i na svém kamarádovi, kterého ponižoval.

Kromě násilí bez následků provokoval rodiče i jejich vztah k sexualitě a genderu. Jejich marným životním cílem bylo „skórovat“ u holek. „Ňadra a oheň“ (Boobs and fire) je Beavisova nejslavnější hláška, kterou opakuje jako mantru, a přitom se chichotá. Stejnou reakci vyvolávaly i slovní dvojsmysly týkající se nejčastěji intimních partií nebo sexuálních aktů. Nikdy nicméně nebyli oplzlí ani otevřeně sprostí, spíš legračně infantilní (tomu odpovídala i hravá sprostá slova, která používali).

Druhou část každé epizody pak tvořilo jejich sarkastické a chytrolínské komentování hudebních videí. Co se jim na dané kapele nebo zpěvákovi nelíbí, jak vypadají, proč jsou trapní. „It sucks“ (stojí to za ho*no), hodnotili je většinou. Jejich komentáře byly někdy absurdní i vtipné, jindy překvapivě objevné a přesné. Představovali specifickou, do extrému vyhnanou idiotskou verzi příslušníků generace X, na kterou MTV mířilo a kterou podle obecných představ charakterizovala mediální poučenost a zvýšená konzumace mediálního obsahu, stejně jako odstup, cynismus, sarkasmus a touha nic nebrat vážně. Přesně takhle kombinace nespoutanosti, chaosu, anti-hipsterství (neposlouchali Nirvanu, ale zůstávali věrní metalu) i možnosti diváků smát se sami sobě k nim přitahovala publikum.

Seriál nabízel protipól spořádané, uhlazené, sterilní televizi pro mladé typu Beverly Hills 90210, kterou ironizoval. Dal se číst i jako kritika selhávajících systémů od školství po rodičovství, jejichž jsou Beavis a Butt-head nešťastnými produkty. A také jako subversivní pohled na americký individualismus. Beavis a Butt-head jsou jeho perverzní verzí – jsou sobečtí, sebestřední, neschopní vnímat někoho jiného než sami sebe. Přitom paradoxně nemají žádný cíl a nechtějí ničeho dosáhnout, jsou spokojení s vlastním looserstvím.

Se seriálem se pojila i kontroverze, na kterou už si dnes pamatuje málokdo. Destruktivní povaha postav se potkala se zvýšenými obavami autorit o negativní vliv televize – a hlavně vykreslování násilí – na mládež a děti. Když zemřelo při požáru domu, který samo zapálilo, dítě, jako hlavní viník byl označen právě seriál. Důvodem byla zmíněná Beavisova záliba v pyromanii a Judge musel odstranit část „problematického“ obsahu.

Seriál skončil v roce 1997. Důvodem byla podle Judge i jeho vlastní únava. Vytvořil dvě stě dílů a měl pocit, že se kreativně vyčerpal. Celovečerní film byl podle nedávného rozhovoru v deníku New York Times výměnou za dohodu s MTV, že už další řady seriálu dělat nemusí. Dvojici ponechal ve zpětném zrcátku a začal se věnovat animovanému seriálu Tatík Hill a spol. (King of the Hill) i hraným sériím (Silicon Valley).

Kouzlo chaosu

„Noví“ Beavis a Butt-head zůstávají v mnoha ohledech stejní. Nezestárli. Respektive občas se objeví jejich starší verze ve středním věku, ale jinak jsou  středoškolskými výrostky se stejnými zájmy a nulovou sebereflexí. Už nekomentují jen videoklipy, ale i TikTok videa a další obsah na sociálních sítích – třeba amatérský tutoriál bývalého vězně, který vysvětluje, jak si z domácích surovin udělat tetování, nebo detailní záznam čištění odpadu toalety.

Z videoklipů dojde třeba na jihokorejskou kapelu BTS. U ní ale vyjde najevo, že je Beavis jejím tajným fanouškem, což se projevuje tak, že začne extaticky „obskakovat“ gauč. Infantilní obskakování má ale i hlubší rovinu – ukazuje citlivější stránku Beavise, který léta trpěl pod Butt-Headem. Právě větší emoční propracovanost Beavise, jeho polidštění a nasvícení jeho tragičnosti je jedním z výrazných posunů. V koncentrované podobě je posun přítomný právě ve filmu Beavis a Butt-Head dobývají vesmír.

Ve snímku se dvojice černou dírou přemístí z konce 90. let do roku 2022; do reality, která je jí naprosto cizí. Nevědí, co je chytrý telefon nebo Siri. Beavis v jednu chvíli zamění Siri za Serenu, objekt jejich společné touhy, a domnívá se, že mluví s ní. Po prvotní snaze „skórovat“ se jí vyzná ze svých citů, sdílí s ní svoje obavy a bolesti emočně deprimovaného člověka zneužívaného léta nejlepším kamarádem, kterému nerozumí - a on nerozumí jemu.

Zároveň jim samozřejmě nedochází, že se ocitli v budoucnosti. Jejich střet s realitou slouží Judgeovi jako platforma ke komentování toho, co vnímá jako absurditu současného světa, jenž se radikálně proměnil vlivem technologií nebo woke kultury. V jeden moment třeba Beavis a Butt-Head zabloudí na přednášku o genderu a jejich „devadesátková“ mimóznost je okamžitě vyložena jako ignorantské privilegium bílého muže. Když se dozvědí, že takové privilegium znamená, že si můžou dělat cokoliv, předbíhají ve frontách, kradou v obchodech a nakonec zcizí i policejní auto. Samozřejmě skončí ve vězení.

Epizoda vyjevuje, jak destruktivní může woke kultura být v momentě, kdy ztratí podstatu a stane se jen součástí sebeprezentace a statutu. Odhaluje i vyprázdněnost fráze „privilegia bílých“. Na outsidery, na které svět zapomněl, neplatí ani náhodou. Judge si pohrává ve filmu i seriálu s rozdvojeností, jak je možné na Beavise a Butt-Heada pohlížet. Někdy se skutečně chovají jako naprostí idioti, s nimiž nejde nic jiného než nesouhlasit, někdy seriál nabídne pravý opak a zpochybnění automatických „pravd“.

Svět je skutečně jiné místo než v roce 1993 nebo 1997. V mnoha ohledech potemnělejší, pesimističtější, vážný. Možná právě proto by mohli mít Beavis a Butt-head kouzlo i pro nové generace, které přišly po té s označením X. I ony mohou ocenit chaos a rozrušování řádu, možnost úniku z tlaku na úspěch nebo věčných obav z následků; a třeba objeví možnost nebrat se tak vážně.