Cukr je droga, říká natvrdo dokumentaristka

Na Festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě neustále jemně bublá jako ve skleničce čerstvě nalité minerálky atmosféra probouzející se společenské změny. Nebublá tolik jako otevřené šampaňské, nikdo tu nemává rudým praporem revoluce, ale za ty roky, co sem jezdím, je vidět výrazný vývoj. Od filmů, které reflektují minulost, či jsou hravě podvratné vůči současnosti, stále více ke snímkům, jež už kreslí nějaké kontury budoucnosti.

A nejsou to žádné mlhavé bláhové představy, ale většinou jde o velmi konkrétní činy. Filmoví tvůrci se stávají svého druhu aktivisty - a těžko vlastně říct, co by na tom mělo být špatného. Jen se zbořila poslední hráz mýtu objektivity, tedy přestává se předstírat, že filmová objektivita je možná. Tvůrci svými filmy jasně říkají: kopeme za jednu stranu. Neznamená to, že kopeme podpásově do stran jiných, dáme jim prostor se vyjádřit, ale sami jasně straníme své pravdě. A nemáme důvod z ní ustupovat, protože pomáhá nám i druhým a zároveň nejde o komerční byznys.

Letošní změnou a jedním z témat, která se sice veřejně neohlašují, ale natrefíme na ně opakovaně, je jídlo. Ostatně začít by se dalo už tím, že v Jihlavě se teď obecně dá mnohem lépe najíst než kdysi. Dbá se více na individuální potřeby strávníků, kteří nechtějí jíst určité suroviny, dbá se více na lokální charakter. Součástí přeměny je odhození starých zvyků i stravovacích návyků.

Nový druh muže

Tento důraz na jídlo můžeme pozorovat i v běžných „politických dokumentech“.  Třeba když v díle Casino Hollan z cyklu ČT Nedej se režisér Ivo Bystřičan portrétuje občanského aktivistu Matěje Hollana z hnutí Žít Brno. Aniž to snad dělá nějak manipulativně, nabízí příkrý kontrast mezi Hollanem, který jí na zahradě maliny položené na klávesnici notebooku či se zakousne do spadené meruňky – a vedle toho pak postaví scénku, v níž se zastánce loterijní lobby snaží závislost na automatech zesměšňovat poukazem na to, že je to podobné, jako když si on nemůže v noci pomoct a jde si do ledničky pro něco sladkého.

Hollan působí jako nový druh muže, v němž se spojuje propojení přírody a techniky, obojí ve spontánní lehkosti, naopak oponent je chudák trpící obžerstvím; nechápe, že žádná závislost není správná, a navíc porovnává nesmyslně svou osobní závislost se závislostí, jež má mnohem horší systémové dopady. Zkrátka střet rychlého, lehkého, ironického a mladého mozku s tučným, zkornatěle pomalým, přestárlým mozkem někoho, kdo ani neumí udělat trefné a vtipné přirovnání.

Ze stejného cyklu Nedej se, pochází i debut Evy Lammelové s názvem Jídlo zdarma pro všechny. V něm se zabývá obrovským plýtváním, kterého se dopouštějí jak běžní spotřebitelé, tak obchodní řetězce - a ukazuje na absurditu, že ono zbytečně vyhozené jídlo by dokázalo snadno nasytit všechny hladovějící světa. V centru jejího zájmu jsou aktivisté, kteří chodí vybírat jídlo z kontejnerů před supermarkety, a pak z něj vaří zdarma jídlo pro bezdomovce.

Ukazuje se, že většina vyhozených potravin je dokonale použitelná a nehrozí tu ani zásadní hygienické riziko. Do pasti plýtvání jsme se chytili jen nesmyslnými požadavky a rozhodnutími několika málo (často nekvalifikovaných) manažerů, kteří určují, jak mají vypadat správné banány, mrkve či brambory - a pak ještě v mediálním spinningu dovedou svést tato rozhodnutí na Evropskou unii.

Postupně vychází najevo, že mnohá řešení vůbec nevycházejí z přání zákazníků, případně, že tato přání jsou zbytečná a nehospodárná, a namísto ochrany spotřebitelů jde pouze o byznys. Jeho základy jsou ale nezdravé, protože se vydělává na plýtvání, nikoli zhodnocování základních surovin.

Obchodní řetězce často využívají sotva třetinu úrody od dodavatelů, a kvůli tomu pak musejí nasazovat vyšší ceny, přestože by to šlo dělat výrazně jinak. Film tak v jistém ohledu navazuje na dokument Apoleny Rychlíkové ze stejného cyklu o využívání opuštěných domů squattery. Namísto toho, aby se hledalo rozumné řešení, jak zlepšovat prostředí, v němž žijeme, a umožnit mnoha lidem, aby se za menší či téměř nulové náklady bavili či nasytili, je stát a velké firmy zbytečně šikanují.

Zásadní téma

Vyvrcholením trendu – i jídlo je politická záležitost a to, co konzumujeme, je politické gesto – představuje celovečerní snímek Cukr Blog režisérky Andrey Culkové. V Jihlavě byl promítán dokonce v americké verzi, kde voiceover načetla Zuzana Stivínová. Cukr Blog je film osobní, velmi silně aktivistický, velmi naléhavý a sugestivní. Z toho, co jsem měl možnost v Jihlavě vidět, jde i o dílo „nejfilmovější“, ve smyslu nejvíce vizuální, atmosférické, vyprávěcí, podmanivé - a samozřejmě také manipulativní, tvarující publikum tak, aby prakticky nemohlo protestovat.

Základ pro film vycházel z toho, že Andrea Culková dostala při třetím těhotenství cukrovku II. typu a začala zkoumat, jak co nejvíce zmírnit její projevy. Přitom provedla i rodinnou anamnézu, kdy zjistila, že za její problémy můžou špatné stravovací návyky i genetická zátěž. Její tažení proti cukru se nicméně zprvu zdálo přehnané jak ostatním rodinným příslušníkům, tak členům rady Fondu pro rozvoj kinematografie, jelikož v cukru nikdo neviděl zásadní téma.

Nicméně za pět let, která Culková strávila s natáčením, se situace radikálně změnila. Nyní se dokonce zdá, že to, co říká, je všeobecně známé, téměř mainstream. S jediným problémem – všichni tak nějak víme, že bílý rafinovaný cukr (sacharóza, tedy disacharidová sloučenina glukózy a fruktózy) je pro lidské tělo extrémně nevýhodný na zpracování. Že způsobuje – ať už přímo či v kombinaci s jinými faktory – obezitu, zubní kazy, akné, cukrovku, rakovinu, poruchy soustředění, Alzheimerovu chorobu, poškození jater, odvápňování kostí, poruchy kloubů a obecně řadu zánětů. Nicméně skoro nikdo se nedovede bílého rafinovaného cukru vzdát. Jednak se přidává téměř do všeho (zdaleka nejen sladkých nápojů, bonbónů a čokolád, ale i omáček, kečupu, pečiva nebo některých uzenin) a jednak máme na cukr vytvořenou silnou psychickou a fyzickou závislost, která je srovnatelná se závislostí na tvrdých drogách.

Culková svůj film koncipuje jako osobní dlouhou rodinnou cestu poznání, zkoušení různých metod (co nakupovat, vařit, jak odměňovat děti), cestování po celém světě za lidmi, kteří také brojí proti konzumaci bílého cukru – a to vše podává jako dobrodružnou detektivku, chvílemi skoro i thriller, nebo jak ona sama říká, hollywoodský blockbuster o celosvětovém spiknutí. Snímek je natolik sugestivní, že automaticky vytváří ve velké části diváků téměř sektářský souhlas a na druhé straně dovede část lidí rozlítit kvůli své jednostrannosti.

Bod rozkoše

Jenomže tím jsme u úvodního dilematu a jeho překonání. Co vůbec lze nejednostranného natočit o výrobě a konzumaci bílého cukru? Sacharóza či glukózo-fruktózový sirup nemají žádné pozitivní stránky. Je jedno, jestli je cukr bílý, nebo hnědý, z řepy nebo třtiny. Neexistuje u něj žádná přiměřená konzumace, protože tu každý člověk překročí, i pokud se stravuje tzv. normálně. Naopak na straně cukrovarnického průmyslu existuje neskutečně intenzivní lobby, stomiliony vydávané na reklamu, vytváření či falšování údajně odborných studií, mlčení PR oddělení, která by měla odpovídat na nepříjemné otázky - a do toho působí mazaní marketingoví  výzkumníci, kteří se přesně naučili odhadnout tzv. sugar bliss point, tedy bod rozkoše, který nám pomáhá dosáhnout určité množství cukru v dané potravině.

Přitom se tento bod s přibývajícími dekádami stále zvyšuje, protože výrobci cukr neustále přidávají, takže jsme už ztratili schopnost cítit původní chuť potravin. Nedokážeme se svobodně rozhodnout, neumíme si určit rozumné dávky a nechceme věřit, že by nás sladké zabíjelo a především ohlupovalo a zhoršovalo naši schopnost úsudku. Lidé si připouštějí, že z cukru můžou ztloustnout, ale ne, že jim přestává správně fungovat mozek. A čím více se jim to připomíná, tím víc jejich reakce připomínají podrážděného feťáka.

Culková tedy dělá prakticky to, co třeba Michael Moore s politikou. Proti bulváru a propagandě jednoho typu staví totéž, jen s obrácenými znaménky. S plným vědomím, že snaha o uměřenost a vyváženost jsou k ničemu, protože nedokážou přemoct mohutnost náporu „nepřítele“, či vůbec dominantní diskurs. Za vrcholnou naivitu naopak bude autorka chápat pokusy o zlatou střední cestu a uměřenost; představu, že stačí nic nepřehánět. Protože právě ti, kdo si myslí, že stojí ve středu, jsou na straně a součástí toho horšího - oběti, které si pouze myslí, že jsou svobodné.

Jistou čest Culkové dělá, že ve filmu přitom nelíčí onu konspiraci jako dokonale plánovanou a propojenou, spíše jde o nezamýšlený důsledek mnoha faktorů. Rovněž tón filmu není agresivní nebo hysterický, jak se s oblibou vytýká různým bio-matkám. Spíše nás vlídně zve k hrůzné podívané a nabízí nám happy end, respektive šťastný výhled do budoucna. Právě v tom, jak už bylo řečeno, se současné dokumenty liší od snímků z minulých dekád. Jejich tvůrci nejenom kritizují, ale už i vědí, čeho chtějí dosáhnout, a jak na to jít.

 (Cukr Blog se v pondělí 2. listopadu promítá na plátno v 19:00 v Městské knihovně v Praze, poté následuje diskuse s autorkou. V úterý pak bude vysílán na ČT2 ve 20:55 a reprízu má ve čtvrtek v 15:15.)