Můj kamarád, sériový vrah

 „Spatřil jsem tam obraz jako z apokalypsy. Maminka ležela přes postel. Měla rozbitou hlavu. Chroptěla. Nad ní stál otec se sekyrou v ruce. Divně se díval. Zdálo se mi dokonce, že se usmívá.“ Tenhle obraz z 26. dílu seriálu Třicet případů majora Zemana nazvaného Studna představoval po dekády široce sdílené synonymum nemyslitelné hrůzy. Postava kývajícího se „starého Brůny“ spolehlivě děsila generace československých diváků.

Seriál je, jak známo, vynikající ukázkou komunistické propagandy. Dodnes nejasnostmi obestřená rodinná tragédie ve středočeské vsi z roku 1968, kde se našlo jedno ohořelé tělo v ložnici, druhé ve studni a jediným svědkem byl syn mrtvých s pořezanými zápěstími, posloužila jako metafora i pozadí pro vypořádání se s pravičáckými úchylkami šedesátkového pražského jara. Rozlousknutí vraždy tu symbolicky znamená „uklizení svinčíku po těch loňských nesmyslech“, jak Zeman nazývá pokusy o reformu tehdejší československé politiky.

Nechme ale politiku na chvíli stranou. Studna se dá považovat i za svébytného praotce aktuální vlny českého filmového a seriálového true crime – pořadů zpracovávajících skutečný zločin, konkrétně vraždy. Ne náhodou se k případu nyní tvůrci vracejí. Nová Studna, která se právě natáčí, je dalším přírůstkem do již existující řady děl podle skutečných vražd. Tento trend odstartoval seriál Případ Roubal (2021), následovaly Devadesátky (2022) a letos v krátkém sledu po sobě seriál Metoda Markovič: Hojer a filmy Manželé Stodolovi a Lesní vrah. Chystá se pokračování Metody Markovič o spartakiádním vrahovi Jiřím Strakovi.