Jednou nohou uvnitř, druhou venku

Představte si konec roku 1989, žádná sametová revoluce neproběhla, komunisté slibují velké reformy, uvolňují svobodu projevu a shromažďování, liberalizují ekonomiku, propouští politické vězně a otevírají hranice a spolupracují se Západem. Do parlamentu je zvolen Václav Havel a ještě hrstka opozičních politiků. Zkouším si to celé představit a nějak mi to nejde, protože pořád by to byli ti samí komunisté, kteří tady desítky let autokraticky vládli, ruinovali zemi a zavírali a popravovali lidi jen za názory. 

Takhle přesně se cítí barmský novinář Aung Zaw, který nesdílí optimismus a ani nadšení západních politiků a médií z právě probíhajících změn v jeho rodné zemi, kde ještě nedávno platil nejpřísnější diktátorský režim na světě. Reformy, které nyní barmská vláda zavádí, jsou podle něj pomalé. Kdyby chtěli, mohli všechno, co dosud uvolnili a povolili, učinit jen za pár dní, možná týdnů, ne měsíců,“ řekl v rámci debaty na konferenci Forum 2000, která se konala tento týden v Praze. Jako příklad „liknavosti“ uvedl způsob, jakým mu barmské úřady udílely víza, když se letos po 21 letech vracel do Barmy. „Poprvé mi dali vízum na pět dní, podruhé na sedm, potřetí asi na devět a naposledy na 14 dní. Takže vidíte, že jistý pokrok se tam děje, ale velmi, velmi pomalu,“ zavtipkoval šéfredaktor exilového anglicko-jazyčného časopisu Irrawaddy Magazine, jenž vydává v Thajsku.

Aung Zawovi ze všeho nejvíc vadí, že u moci zůstali ti samí lidé, kteří zemi plundrovali desítky let, zavírali a mučili opozičníky také na desítky let, jako například vůdce studentské vzpoury z roku 1988, Ko Ko Giya a vůbec ponižovali svým brutálním režimem celý národ. Ko Ko Gyi si odseděl bezmála dvacet let, několik na samotce, bez možnosti vycházet ven nebo se setkat s rodinou. Letos v lednu mu pětašedesátiletý trest byl odpuštěn a konečně vyšel na svobodu. Jen pár měsíců poté sedí uprostřed Prahy na panelu a mluví o tom, jak ještě nedávno za jednu vytištěnou stránku s opozičním názorem dostal člověk sedm let. Když jich vytiskl třeba několik, hned mu trest naskákal na desítky let.

Situace v Barmě je dnes vskutku absurdní: do Yangonu nyní proudí zahraniční donoři, čímž se několikanásobně zvýšily ceny hotelů (až 300 dolarů za noc) a jiných služeb. Jenže ty vlastní převážně generálové a na vládu napojení byznysmeni, takže opět vydělávají především oni. Prezident Thein Sein cestuje po světě a domlouvá se zahraničními vládami investice. A všichni politici jsou z něj nadšení, od Hillary Clinton po Davida Camerona. Japonsko neváhá a aby předehnalo Čínu, jejíž vliv v Barmě zatím dominuje, vrhá se do stavby silnic a telekomunikační sítě, odpadního systému, dodávek vody a elektřiny aj.

Aung Zaw nemá nic proti japonské pomoci, ale vadí mu, že generálové a politici mají na kontech miliardy a za věci postavené jinými vládami budou sbírat kredit. Přesto Aung Zawova redakce chce také přiložit ruku k dílu a v Yangonu založila pobočku. „Jsme jednou nohou tam a druhou venku, protože je mi jasný, že generálové můžou šmahem zas všechno změnit, když mají pořád moc v rukou, a my bychom byli nahraní,“ vysvětluje svoji opatrnou taktiku.

Další absurdní podívaná nastala minulý měsíc na půdě OSN. Současný prezident Thein Sein, který byl v době krutovlády junty premiérem a také poslancem, na půdě OSN pronáší: „Chtěl bych pogratulovat Aun Schan Su Ťij za úctu a respekt, kterému se v naší zemi těší kvůli svým snahám o demokratizaci země.“ (sic)

Vlastně i na pódiu žofínského paláce se odehrávalo malé absurdní drama. Zatímco exulant Aung Zaw rozčilením zvyšoval hlas, gestikuloval a šermoval s mikrofonem tak, že ho sotva udržel u úst, dlouhá léta vězněný Ko Ko Gyi spočíval klidně a vyrovnaně a po většinu času se usmíval. Žádná jízlivost a zahořklost za ukradených dvacet let života. Stále má chuť svou rodnou zem měnit a chystá se proto brzy vstoupit do politiky. Nenechá se odradit ani tím, že bude muset spolupracovat s těmi samými lidmi, kteří ho nechali zavřít a mučit. Tohle si Aung Zaw nedokáže představit. Proto bude raději dál nabourávat režim jen skrze své články. Oběma nezbývá než doufat, že absurdní divadlo, které se v Barmě právě odehrává, bude mít dobrý konec.