Vzpomínka na Vejklava Klóse
Jak prožívala „sarajevský atentát“ jedna malá americká rozhlasová stanice
Psal se rok 1997, konec listopadu. Já zrovna pracovala na brigádě v rozhlasové stanici WWNO v americkém New Orleans. Bylo to jen na částečný úvazek, jelikož mou hlavní náplní bylo studium na University of New Orleans, takže jsem vesměs jen třídila CD s klasickou a jazzovou hudbou a učila moderátory správně vyslovovat ř, hlavně kvůli v Americe oblíbenému Antonínu Dvořákovi. Jednoho dne za mnou přišla vedoucí zpráv Diana Mack, která na WWNO pracuje dodnes, a povídá: „Hele, u vás se děje něco asi hodně důležitýho, nějakej puč, nebo co, pořádně tomu ještě nerozumíme, ale hlavně neumíme číst ta vaše jména, mohla bys nám pomoct?“
Šla jsem tedy tehdy do newsroomu a tam už byla shromážděna denní zpravodajská četa s vytištěnými papíry, na kterých stála jména našich tehdejších hlavních představitelů ODS – Václav Klaus, Jan Ruml, Ivan Pilip, Miroslav Macek a možná ještě nějaká další. Vzali jsme jméno po jménu a já je přepisovala do anglické fonetiky tak, aby je moderátoři dokázali vyslovit. Takže žádný Vejklav Klós či Ajvn Pajlip, ale pěkně Vaatslav Klawz. Eavaan Pealeap atd. Nejtěžší na výslovnost pro rodilého Američana bylo jednoznačně jméno Miroslav (Václava už jakž takž uměli kvůli Havlovi). A protože přepis pořádně nestačil, šli jsme ona jména ještě pro jistotu nahrát, aby si je další služba mohla před vysíláním poslechnout a vyslovovat je co nejsprávněji.
Celou dobu nahrávání a ladění výslovnosti jsme netušili, co za „puč“ se u nás děje. K tomu všemu nám nezbývalo než čekat na další zprávy z Evropy. Mobily tehdy nebyly tak rozšířené, aby mi někdo z Česka alespoň v sms napsal o aktuálním dění, web byl stále poměrně omezený a bez tak trvalo daleko déle než dnes, než se tam dostaly nějaké další informace.
Tak či onak, nad obrázkem, který se nám pomalu později začal skládat, jsme nevěřícně kroutili hlavami a vlastně nevím, kdo byl tehdy víc v šoku – zda já nebo moji kolegové z WWNO, pro které bylo Česko zemí úspěšné transformace z komunismu do kapitalismu, Klause považovali po Havlovi za nejvýraznější osobnost polistopadové české politické scény, otce - zakladatele úspěšné konzervativní strany, pro mnohé byl symbolem úspěšné ekonomické transformace a teď tohle. Podivné miliony od podivných sponzorů, černá konta, mrtvé duše, možná dokonce i korupce, nakonec Klausova rezignace. Nejen mě, ale i ostatní české studenty na UNO v následujících dnech sem tam někdo oslovil a doufal v nějaké vysvětlení, které jsme jim samozřejmě nemohli dát. New York Times tehdy otiskly článek s titulkem „For Czechs, The Fairy Tale Is All Over Now". Volně přeloženo - Pro Čechy končí jeden pohádkový příběh. Nejspíš tehdy skončil i pro mé kolegy z WWNO, kteří nám fandili nejen kvůli Antonínu Dvořákovi.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].